Dokud tě něco dobíjí, můžeš fungovat, říká Pavel z Lékařů bez hranic!

Cestování / 16.3.2013

Co obnáší práce obecného logistika u Lékařů bez hranic? Jak probíhají mise? Zeptali jsme se Pavla Dacka.

Lékaři bez hranic jsou nezávislá humanitární organizace, která pomáhá ve více než 65 zemích světa. Mezi dobrovolníky patří jak lidé s lékařským vzděláním, tak i bez něj a každý, kdo má srdce na správném místě, tu najde uplatnění. Mezi nimi je i Pavel Dacko, obecný logistik, který za dobu svého působení v této organizaci absolvoval již čtyři mise. Jaké si z nich odnesl zážitky, co práce obecného logistika znamená a na mnoho dalších věcí jsme se ho zeptali.

Pavel Dacko

Pavel Dacko
(vlastními slovy)
31 let, vystudoval v Olomouci francouzštinu s ekonomií a pak ve Francii management zahraničního obchodu. Po tříletém působení v mezinárodní firmě s tím sekl a přihlásil se k Lékařům bez hranic. Když není na misi, tak dělá trochu zvukaře, hraje na bicí, a poctivě pracuje, jak se dá.

Pracovat na pozici obecného logistika v zemích, jako je Niger či Kongo, musí být velmi vyčerpávající. Co vás vedlo k výběru právě této práce? Jak se k tomu staví vaše rodina?

Být v Africe logistik obecný může být velmi vyčerpávající funkce, nicméně si myslím, že pracovat na třísměnný provoz ve fabrice nebo dělat učitele je taky dost nápor… Já ty lidi svým způsobem obdivuju. Jsem do jisté míry egoista, měl jsem chuť poznat cizí země, nový lidi a dělat práci, která vypadá dobrodružně a zároveň má pro mě nějakej smysl… a tak jsem si za tím šel. A už třetí rok jezdim a snažim se umožnit svým kolegům zdravotníkům lépe pracovat ve snesitelnějších podmínkách.

Je to občas docela masáž, ale je to podle mě jak s baterkama: dokud tě něco dobíjí, můžeš fungovat. A samotná podstata naší práce, stejně jako lidi, se kterejma pracuju, mě naštěstí dobíjí docela slušně.

Táta s mámou mi drží palce a fandí… Aspoň to říkají. A možná i trochu závidí.

Máte za sebou již čtyři mise (Keňa, Demokratická republika Kongo, Niger a Čad). Která z těchto misí vám nejvíce přirostla k srdci či byla nejtěžší a naopak?

Nejvíc přirostl Niger. Pracoval jsem tam se skvělejma lidma, a to jak z Nigeru, tak z celýho světa. Podařilo se nám udělat obrovskej kus práce v těžkejch podmínkách. A nejtěžší? Budu neoriginální: Niger. V naší práci se situace může kompletně obrátit během jednoho dne. A když má člověk pocit, že nejhorší má za sebou, a najednou zjistí, že je to naopak, tak to je na budku. Což se stalo. Detaily netřeba. Vracel jsem se s baterkama na nule.

Zaměřme se na vaše nejčerstvější zážitky, čili misi v Čadu. Jak to zde vypadalo po vašem příjezdu? Byly zde již nějaké základy, nebo jste musel všechno vybudovat tzv. od nuly?

Lékaři bez hranic otevírali nemocnici v Massakory, kde jsem byl, během hladové krize v roce 2010. Takže když jsem loni přijel, v podstatě stála a fungovala. Nicméně práce je tam pořád jak na… mešitě.

01901Čad

Sdružená nemocnice Lékařů bez hranic (vpravo) a ministerstva zdravotnictví (vlevo) v Massakory (Čad).

Co všechno jste měl na starosti? 

No, v Čadu jsem měl na starosti zajistit fungování nemocnice, kde 70 % oddělení je pod stanama na zemi pokrytý plachtama. Takže v praxi to znamenalo postarat se o zásobování materiálem a potravinama, zajišťovat pitnou vodu, postarat se o nakládání s vodou odpadní a vůbec se zdravotnickejma odpadama, stavební plánování a dozor, zajištění funkčnosti oddělení, jakož i hygienickou úroveň podle našich standardů… a pak taky občas sehnat nějaký pivo, abychom večer neměli žízeň.

Co je nejtěžší a naopak nejlehčí?

Nejtěžší… ? Nevim, nejtěžší pro mě asi vždycky byla obrovská zodpovědnost za lidský osudy, nalézt priority v situaci, kdy potřeby jsou obrovský a jsou všude. Přičemž zdroje jsou jako vždy omezený. Nebo výběrový řízení: na jednu pozici se vám hlásí sto lidí a vy můžete zaměstnat jenom jednoho, kterýmu dáte obrovskou šanci na nějakou dobu zajistit sebe a svoji širokou africkou rodinu… A jsme jenom lidi, takže každýho někdy dohoní pochybnosti, jestli nemohl udělat to a to jinak, jestli náhodou jedna z těch 150 věcí, který zapomněl nebo nestihl udělat, nebude mít následky, který se v našem případě projeví zas a znovu na lidských životech.

No a nejlehčí… v Čadu dělaj pivo docela dobrý a shání se celkem snadno. Tak asi to?

Byla nějaká chvíle, kdy jste si řekl, že toho máte dost, a nejraději se sebral a ihned odjel domů?

Jasně, těžký chvíle přijdou, to jo. Mise v Čadu byla hodně intenzivní, ale že bych s tim měl chuť seknout, to si nepamatuju. Kecám, první týden když jsem tam přijel, bylo 40 ve stínu (to bylo teda prakticky pořád, akorát člověku vždycky trochu trvá, než si zvykne), spalo se v dnes již legendární místní „ubikaci“ ze slámy a plechů, člověk slyší všech 16 kolegů a kolegyň, co se těsnaj v místnůstkách okolo něj, zvuky z nemocnice, která je hned vedle…

A občas si krysy pod postelí říkaj dobrou noc (arabsky). Normálně mi to nevadí, ale nějak se mi špatně spalo… a to když se 4 dny nevyspíte, máte uvítací průjem a v nemocnici není elektřina, k tomu se rozbilo zařízení na chlorování vody…

6785_Niger

Matky s dětmi čekají na pravidelné vyšetření ve zdravotním centru podporovaném Lékaři bez hranic na jihu Nigeru.

Zažil jste na této misi i opačnou chvíli, kdy jste byl rád za to, že tam můžete být? Narážím tím například na nejhezčí zážitek.

Já si myslím, že krásný chvíle jsou často v maličkostech: třeba když vidíte malou holku s těžkejma popáleninama nohou chodit s berličkama, který jsme pro ni vyrobili, anebo když člověk večer sedí, popíjí, kouří, kouká na nebe posetý hvězdama a povídá s kolegou o věcech, který jsou tisíce kilometrů daleko…

Řekněte nám, jaký je váš pohled na situaci v Čadu, konkrétně tedy dětskou podvýživu. Jak se situace vyvíjí? Ptám se z toho důvodu, že vy jste na místě byl a mnohá média takové situace zbytečně nafukují, nebo naopak přehlíží. Co si o tom myslíte vy?

Hm… myslím, že media tady nafukujou spíš jiný věci – osobní problémy superhvězd, narození gorilího mláděte,… o problémech současné Afriky se tu tušim moc nemluví.

Problematika hladomorů v subsaharské Africe je komplikovaná a já na to nejsem odborník. Stojí za ní celá řada důvodů politických, ekonomických, klimatických, kulturních, a tyhle důvody je nutný řešit na úrovni místní i mezinárodní… Každopádně výsledkem je, že mnoho především malých dětí každoročně umírá. A nemusí to být jen proto, že není dost jídla.

6856_Niger

Oběd v nemocnici pro těžce podvyživené děti ve vesnici Magaria (jižní Niger)… místo v jídelně se jídlo rozdává na písku mezi stany a nemocničními budovami.

Co všechno může být problémem?

Problém může být nedostatek kvalitní pitné vody, což způsobí opakované průjmy, kvůli nimž již malé tělo není schopné vstřebávat potravu. Nebo kombinace různých nemocí, které jdou dnes jednoduše vyléčit, jenže rodina nemá přístup ani k té nejzákladnější lékařské péči, a tak dítě strádá až do chvíle, kdy opět není schopné přijímat jídlo. A pak se taky opravdu stává, že kvůli suchu nebo sarančatům dojdou potraviny, pochcípá dobytek a nejsou peníze na to si jídlo koupit. Život v subsaharské Africe je extrémně těžký a já mám obrovský štěstí, že jsem se narodil, kde jsem se narodil.

Myslíte si, že dokážete alespoň většině dětí pomoct, anebo se jedná o situaci, která se jen tak jednoduše nevyřeší?

Když budu mluvit za sebe: z mého pohledu Lékaři bez hranic nemají a nikdy nebudou mít dostatek zdrojů situaci celkově vyřešit. A nemáme k tomu ani mandát. Jsme tam proto, abychom v nejkritičtějších oblastech poskytovali zdravotní péči nejvíce ohroženým obyvatelům, což jsou především malé děti.

6776Niger

Zdravotní centrum v Dan Tchiao (Niger) podporované Lékaři bez hranic. V tomto a v podobných zdravotních centrech na jihu Nigeru jsou ročně přijímány tisíce dětí postižených střední a lehkou podvýživou.

Můžeme třeba také pomoci v místních vesnicích najít způsob, jak ošetřovat vodu, aby byla pitná, a zařídit dodávky k tomu nutných prostředků. Podaří se nám tak ročně zachránit a zlepšit život tisícům lidí. Je to dost nebo málo? Nikdy to nebude dost, ale já si myslím, že to za to stojí.

Nicméně k vyřešení problému chronické podvýživy bude zapotřebí dlouhodobé úsilí na mezinárodní i lokální úrovni, společná spolupráce zemí celého světa, místních vlád, neziskových organizací a místního obyvatelstva. Ale jak říkám, je to můj osobní názor a nejsem na problematiku specialista.

Přátelíte se s místními lidmi, nebo se snažíte udržet si odstup?

Afričani, tak jak je znám, jsou většinou děsně přátelský. Mám rád jejich bezprostřednost. I když v Čadu jsou lidi ve srovnání se sousedníma zeměma relativně uzavřený, pořád se to nedá srovnávat třeba s naší českou povahou.

6781_Niger

Lékaři bez hranic se ve svých projektech neobejdou bez místních spolupracovníků, kteří působí jako tlumočníci, řidiči i jako zdravotnický personál.

Pravdou je, že v mém případě je naprostá většina vztahů v Africe pracovních – s místními kolegy (v Massakory jsme měli cca. 250 místních zaměstnanců), s dodavateli, zedníky, svářeči…, a tam si musím nějaký odstup zachovávat. Někdy je to ale těžký. Když člověk pracuje každodenně s týmem lidí, který nakonec znáte jako svý boty, a zrovna se povede, že jsou to lidi chytrý, obětavý a navíc mají smysl pro humor, je těžký necítit přatelství. Nicméně i tak je zapotřebí nenechat si to přerůst přes hlavu…

Jaký máte pocit, když odvedete svou práci a vidíte všechny ty vděčné lidi? To musí být neuvěřitelné. Jak to na vás působí, co to ve vás vyvolává? Jak dlouho se v daném místě zdržíte, než máte vše hotové?

Tak vidět, jak máma, jež přinesla své polomrtvé děcko, odchází po několika týdnech se zdravým klukem, který má teď šanci zkoušet probojovávat se dál, je samozřejmě super. Jenomže na to, aby člověk usínal na vavřínech, většinou není moc času. Podobných přicházejí neustále desítky.

Navíc, já nejsem zdravotník, takže pacienty přímo neléčím. Mou starostí je zajistit, aby kolegové a kolegyně doktoři a zdravotní sestry mohli dobře dělat svoji práci. A když se povede něco dodělat, hned se skočí na dalších deset nejnutnějších věcí.

No a to, že by bylo všechno hotový, to jsem ještě neviděl. Nevim, musí to být zvláštní. Pořád je co dělat.

9066Čad 1

Rada starších ve vesničce na západě Čadu pozoruje jednoduchý způsob ošetření závadné vody, aby z ní byla voda pitná.

Řekněte mi, je pro vás těžké to místo opustit? Nebo si říkáte, že život jde dál a další lidé čekají na vaši pomoc?

Hm… ne, když člověk odjíždí, jsou to většinou momenty plný emocí. Ono je lepší přeseknout ty provázky, co vás k tomu místu poutaj. Většinou to jde nějak samo, odjedu, skočím do tý naší český reality a jsem tady. Někdy hůř. To záleží na pocitech, se kterými člověk odjíždí. Nevim, většinou to nechám nějak plynout.

Plánujete se někdy na svá nejoblíbenější místa vrátit?

Neplánuju, ale může se to stát.

Jaký je pro vás návrat do České republiky? Znám lidi, kteří to špatně snáší.

To je asi hodně individuální. Pro mě je to dost těžký, protože se musím vítat s kámošema, a to bývá dost náročný.

Zase je to většinou směsice emocí, ve kterejch je někdy těžký se vyznat. Na jednu stranu euforie, že se tady doma vidím s lidma, který mám rád. Na druhou pocit, že zkušenosti a zážitky odtamtud tady nejdou sdílet. Tak to je. A taky třeba zadostiučení, kdy má člověk pocit, že asi odvedl dobrou práci, a zároveň pocit prázdnoty, kterou to chce něčim co nejrychleji vyplnit. A pak je tu v únoru docela zima. To je děs.

Kdy plánujete vyjet na další misi? Kam to bude, prozradíte?

Neprozradím. Zatím nevím. Ale dřív nebo později k tomu dojde, já se znám. Kam? Víte, je mi to i docela jedno. Asi kam bude třeba. Ono pro mě důležitější než kde, je s kým. Když je člověk s fajn lidma, tak je jedno kde. A já jsem zatím vždycky měl na kolegy štěstí, tak snad i příště, „inš Allah“.

Co (kdo) jsou Lékaři bez hranic?

Lékaři bez hranic jsou nezávislá mezinárodní humanitární organizace, která ve více než 65 zemích světa poskytuje akutní zdravotnickou pomoc lidem postiženým ozbrojenými konflikty, epidemiemi či přírodními katastrofami. Už od roku 1971 ošetřujeme oběti násilí, léčíme nemocné bez přístupu ke zdravotní péči, provozujeme mobilní kliniky v odlehlých oblastech, provádíme očkovací kampaně a zpět přinášíme svědectví o situaci lidí v nouzi. Ročně vyjíždí na misi kolem 6500 zdravotnických i nezdravotnických profesionálů, mezi nimi i několik desítek spolupracovníků z ČR a SR. V roce 1999 byla organizaci udělena Nobelova cena za mír.

Jak můžete Lékaře bez hranic podpořit

Pomoc Lékařů bez hranic v krizových oblastech můžete podpořit:
– formou pravidelného měsíčního příspěvku: www.lekari-bez-hranic.cz/pravidelne
– ve veřejné sbírce, č.ú.: 210 10 50 700 / 2700
Web: www.lekari-bez-hranic.cz

Zdroj fotografií: Lékaři bez hranic

Martina Baierová

Martina Baierová

Editorka sekce Cestování a šéfredaktorka portálu, která se snaží jít vždy za svým snem. A hlavně se nevzdávat, že jo.

Zanechte komentář