Dětství plné škrábanců, modřin, ale hlavně smíchu a radosti

V obraze / 17.11.2012

Vzpomínky na dětství jsou jedny z nejdůležitějších. Chraňte si je!

Jako by to bylo včera, když jsem stála v naší malé předsíni v teplácích, v tričku a s mikinou kolem pasu. Do své úžasné černé ledvinky s fialovými abstraktními vzory jsem si dávala ty nejdůležitější věci, které jsem jako správná vesnická holka nemohla dát z ruky. Občas to bylo různé nářadí, malé hračky či drobné. Přece na zmrzlinu v naší malé hospůdce.

Vzala jsem malého brášku za ruku a vyrážela vzhůru každodennímu dobrodružství. Předtím jsem ale dostala přesné instrukce od rodičů, v kolik hodin máme být doma! Souhlasně jsem odkývala a běžela na náves, kde jsme se téměř každý den scházeli s partou kamarádů. Ať už jsme hráli na schovávanou či jinou dětskou hru, vždy nám ten společný čas rychle utekl. Nejradši jsem asi měla, když nás napadlo stavět bunkr na stromě. Měli jsme před sebou dlouhý společný čas, který jsme nemohli využít lépe. Byli jsme na čerstvém vzduchu, učili se zručnosti a trávili čas s přáteli, které jsme měli rádi.

Prázdné houpačky

Dnešní děti si venku již moc nehrají. Není to škoda? Zdroj: sxc.hu

Když se ale podívám na děti dnes, až je mi z toho smutno. Dnes se neběhá na čerstvém vzduchu, ale pomocí fotbalisty či jiného hrdiny ve hře na počítači. To, co znají dnešní děti o počítačích, o tom jsem si já jako dítko mohla nechat zdát. Možná by mě v leckteré hře malé dítě porazilo i dnes. Ale je pravda, že já na hry moc nejsem. Ale i tak. Dnes je možná jiná doba, pokroková a technická. Ale já bych ani za nic nevyměnila své dětství plné radosti bez technických vymožeností.

Nevzpomínám si, že bych kdy někde ve svém okolí jako dítě slyšela sprosté slovo. A před časem, když jsem jela školním autobusem u nás na venkově, slyšela jsem prvňáčka sprostě nadávat deváťákovi, který jen koukal s otevřenou pusou. My se deváťáků báli, cítili jsme respekt a pokoru.

Spící holčička u notebooku

Počítače unavují, venkovní vzduch, ale nabíjí energií! Zdroj: photl.com

Jsem ráda, že mé dětství bylo takové, jaké bylo. Bez veškerých mobilů, počítačů a jiných vymožeností. Možná neumím hrát hry, ale umím jezdit na kole bez řídítek, stavět bunkr, leccos smontovat, ošetřit si ránu a hlavně navazovat přátelství.

Zdroj perexové fotografie: sxc.hu

Petra Boltíková

Petra Boltíková

Mým královstvím je divadlo! Děkuji za Vaši přízeň!

Zanechte komentář