Sára Arnsteinová + Jiří Šimek = Ufftenživot

Divadlo / 6.4.2016

Rozhovor nejen o chystané premiéře Loneliness&stuff.

Duo Ufftenživot tvoří pár Sára Arnsteinová a Jiří Šimek, kteří tímto projektem navázali na spolupráci započatou během studia na pražské DAMU. Nyní se chystají na premiéru svého nového představení, je tedy nejvyšší čas se o nich něco dozvědět.

Jak dlouho už spolupracujete v podobě dua Ufftenživot a co stálo u jeho zrodu? Proč zrovna tenhle název?

Jiří: Takhle intenzivně spolu pracujeme asi tři roky, začali jsme v posledním ročníku na škole. (DAMU, pozn. red.)

Sára: Tam jsme vlastně dělali Králíčka, což bylo první představení na klauzurách. Pak jsme dělali GoGa a teď děláme tohle.

J: Začali jsme spolu pracovat, protože to bylo nějaké zadání na klauzurách a přišli jsme na to, že nás to spolu baví. Ale ještě dost dlouho to Ufftenživot nebylo.

S: Vzniklo to až teď v září, kdy jsme si kvůli grantu museli udělat spolek.

J: A ten název. My jsme vlastně dost často ironičtí a děláme si z těch věcí srandu… i když je samozřejmě bereme vážně…

S: Ale ten název vlastně vznikl z toho, že jsem Jirkovi okomentovala fotku na Facebooku „ufftenživot.com“.

Ufftenživot

Sára Arnsteinová a Jiří Šimek – Loneliness&stuff

Co už jste od té doby spolu vytvořili, co už máte za sebou? Na co jste opravdu pyšní?

J: My jsme vlastně hrdí tak nějak na všechno, jelikož jsme spolu udělali teprve tři představení a každé z nich máme hrozně rádi. A já za svůj osobní úspěch považuju to, že jsme nezávislí, že to děláme po vlastní ose a všechno jsme si nějak udělali sami.

S: A i na to, že jsme to vždycky dokázali udělat sami dva a vlastně nás to hrozně baví, takže to není úplně o tom, že bychom na sebe byli nějak pyšní. Spíš jsme rádi, že můžeme dělat to, co nás baví.

Souvisí vaše tvorba nějak s tím, jak vnímáte současnou společnost? 

S: Já si myslím, že se nějak snažíme reflektovat vlastní život, který je dost spojený s tím, co se kolem nás děje a co prožíváme během té konkrétní životní etapy.

J: A zároveň si myslím, že nejsme nijak angažovaní v tom slova smyslu, že bychom to dělali cíleně a že bychom vyloženě chtěli poukázat na nějaký velký společenský problém. V základu věříme spíš na to, že představení, která děláme, by měla být zážitkem, který ti může rozšířit obzory. Potom je možné, že se ti stane, že začneš vnímat nějaké společenské souvislosti jinak. Samozřejmě, že se tam ty věci trochu odrážejí, ale určitě to není jen o tom. Ale samozřejmě nás ovlivňuje společnost a život, který žijeme.

S: Myslím si, že ta naše představení jsou taková reflexe našeho vlastního života ukázaná v tom světle, ve kterém dnes žijeme. Je to takové nahlédnutí do našich vlastních pohledů na věc, které zároveň něco otevírají, takže to lidé mohou s námi sdílet.

J: A také se snažíme do toho dávat nějaké naše pocity z širšího kontextu, protože podle mě by jen nějaká osobní výpověď nestačila. Snažíme se to nějak uchopit.

Ufftenživot

„Musíme vždycky nějak najít společnou cestu, což se nám snad daří.“

Jedna ze základních věcí, se kterou pracujeme, je nejistota. Nikdy nevíš, jak ty věci jsou. Nikdy nevíš, jak ty věci budou. Vždycky tě to nakonec překvapí.

Tvoříte kolektivní „devising metodou“, můžete možná přiblížit, o co jde a jak to funguje?

J: Dost často to probíhá tak, že nás napadne určité téma a potom se o něj zajímáme třeba půl roku. Čteme spoustu literatury nebo koukáme na filmy. Konkrétně v tomhle představení jsme dělali i rozhovory na ulici nebo takové „toilet talky“, což je taková věc, kdy zavíráme lidi na záchod a necháme je tam pět minut mluvit. Potom přijde doba, kdy zkoušíme. Většina těch věcí vzniká díky improvizaci a všechny ty věci, které máš v hlavě, které se tam ukládají, všechny ty znalosti, které máš, které žiješ, se pak chtě nechtě začnou v té improvizaci projevovat. Když si pak všimneme, že jsme při improvizaci narazili na nějaký materiál, který s tím tématem souvisí, tak ho můžeme nějak zvětšit a postupně skládáme mozaiku různých věcí a materiálů a do toho pak také vstupují i texty, které píšeme…

S: Ono se nám to vlastně dost otiskuje v životě. Když se člověk zabývá nějakým tématem, tak se mu závisle na tom dějí věci, které ho trochu inspirují k tomu, jakou cestou má jít. A devising metoda je v podstatě kolektivní tvorba takovým stylem, že v ní není fixní rozdělení na režiséra a herce. Kdybych to srovnala třeba s autorským divadlem, kdy režisér napíše autorský text, a pak ho s herci režíruje, tak devising metoda se vždy snaží pracovat kolektivní metodou práce tak, že herec může být ve stejný moment autor i režisér. Takhle jsme pracovali třeba s Petrou Tejnorovou na Erekci (pozn. red. představení Erekce srdce), kdy jsme vlastně ty věci vytvářeli sami a ona je pak skládala do určité mozaiky.

J: A my v tom nějakým způsobem pokračujeme, protože já ani Sára nejsme režisér toho představení. Dohromady ano, ale ne každý zvlášť.

Jak dobře se vám fixuje to, co při procesu tvorby objevíte?

S: V tomhle představení fungujeme hodně na principech, které hýbou jednotlivými scénami. Nikdy to ale není úplně fixní. Spíš si hrajeme s principem, nějakým způsobem ho rozvíjíme.

J: To znamená, že v tom představení máme nějaký pevný rámec, jednotlivými úseky jdeme od bodu A do bodu B, ale ten vnitřek je improvizovaný.

S: Takže v podstatě pracujeme spíš na tom, abychom určitý materiál co nejvíce poznali. Zkoušíme ho tak, abychom ho dokázali během představení rozvíjet a využívat. Abychom věděli, jak s ním hýbat tak, aby to nebylo jen náhodné.

J: Snažíme se pochopit, jaké jsou ty nejdůležitější věci, a potom se učíme je tam mít, aby nám to někam „neulítávalo“. Je to trochu jako v životě, pořád zažíváš ty stejné situace, ale vždycky se v nich chováš trošku jinak. V tomhle to máme podobně. Je to pořád „to samé“, ale zároveň je to pokaždé jiné, protože se ti hraje jinak, jinak se cítíš a to se na tom hrozně projevuje.

Sára Arnsteinová

Sára Arnsteinová – Loneliness&stuff

S: Akorát čím víc těch úhlů znáš, tím víc se v tom materiálu můžeš orientovat a pojmout ho tak, abys dokázal předat člověku nějakou informaci.

Stává se vám, že se v průběhu procesu na něčem vůbec neshodnete nebo že vám něco nefunguje, že se zablokujete?

S: Je vlastně docela vtipné, že už jsme takových situací zažili spoustu.

J: Jasně, že se to děje, protože každý z nás má zrovna jiný pohled a někdy je to náročné.

S: Ještě v kontextu toho, že spolu chodíme,…

J: …tak je to někdy ještě trochu náročnější, ale mám pocit, že se nám to docela daří zvládat. A potom, když si člověk uvědomí, že dělá opravdu to, co má rád, věří té věci a lidi to baví, tak si uvědomí, že jde o tu práci a je důležité, aby „to“ bylo dobré.

S: Samozřejmě se to stává a my s tím musíme nějak nakládat.

Jak s tím nakládáte?

J: Klasická metoda je, že se pohádáme. (smích)

S: A pak si vysvětlujeme, co se stalo a proč se to stalo. Ale většinou je to kvůli úplným blbostem, ne o tom, že bychom měli nějak zásadně odlišný názor na určitou scénu toho představení, v tom si většinou rozumíme.

J: V tomhle narážíme na to, že kdyby tam byl režisér, tak je to mnohem jednodušší. Protože režisér má zpravidla poslední slovo. My tam tohle poslední slovo ale mít moc nemůžeme. To představení je prostě „Sáry a moje“, nebo „moje a Sáry“, to je jedno. Musíme vždycky nějak najít společnou cestu, což se nám snad daří. Uvidíme na premiéře.

Zvete si někoho zvenku, aby vám poradil?

S: Vždycky v určitě fázi děláme nějakou „projížděčku“, na kterou pozveme naše známé. Většinou jsou to kamarádi, kteří dělají divadlo. Mohla bych jmenovat např. Luciu Kašiarovou, Iva Sedláčka, který nám dělá hudbu, Lukáše Homolu,…

J: Ono je to hrozně důležité vzhledem k tomu, že jde o improvizaci. V té opravdu pracuješ s „tady a teď“, takže když si tam nějaké lidi pozveme, tak máme nějaké reakce a díky tomu můžeme naši práci tříbit.

S: Divák ti trochu ukáže tebe zvenku. Protože když se dostaneš do toho problému tak hluboko, že už nevidíš různé nuance, tak si je pak díky němu uvědomíš.

Ufftenživot

„Vytváříme úplně jiný zážitek.“

Diváci už měli několikrát možnost zhlédnout „Work in progress“ verzi, jaké jste měli ohlasy?

J: Těch „work in progress“ už máme za sebou několik, protože jsme zkoušeli v Kolíně nad Rýnem, zkoušeli jsme s Divadlem na cucky v Olomouci a zkoušeli jsme ve Studiu Alta. Po měsíčním zkoušení v Německu, po týdenním zkoušení v Olomouci a teď po nějakém průběhu v Altě jsme vždycky udělali „work in progress“.

S: A pak vlastně na Nové generaci, to byla náhoda.

J: Tím jsme si to právě ověřili ještě s diváky a jejich reakce byly hrozně zajímavé. Hodně se měnily třeba podle toho, jestli tam byli profesionálové, anebo jestli tam byli běžní diváci. Pamatuju si, že v Kolíně a v Olomouci to mělo hodně hezké ohlasy. Myslím si, že ty lidi to bavilo. Říkali nám, že je to něco nového.

S: A v Kolíně bylo hodně lidí, kteří se zabývají pohybovým divadlem a byli dost nadšení, nesnažili se to třeba pojmenovávat, ale spíš popisovat své pocity. Třeba v Olomouci byli diváci, kteří jsou zvyklí chodit spíš na divadlo, a ti měli tendence mluvit o tom jako o příběhu, nějak to překládat. Ve smyslu „co znamenalo tohle“ a „co znamenalo tamto“? Ale my většinou nabízíme něco, pod čím si člověk může představit víc věcí.

J: Z toho jsem často v šoku. Když ti diváci řeknou, že tam viděli nějaký úplný příběh, i když já tam ten příběh nemám. Ale to mi přijde hrozně super, protože my jen nabízíme možnost něco si představovat, opravdu vytváříme nějaký zážitek. Teď naposledy v Altě, když jsme byli na festivale BAZAAR, což je mezinárodní festival identity v pohybu a tanci, tak tam bylo hodně profesionálů a kritiků, kteří nám připomínali takové různé divadelní nešvary.

S: Ti lidé se o tom baví hodně do hloubky, takže to bylo třeba poprvé, kdy jsme se bavili o tom, jakou roli v našem představení hraje hudba. Pak jsme se bavili o různých dalších věcech, třeba o těch tričkách, která máme v našem představení. Říkali nám, že bychom je mohli využít víc do hloubky a víc to z naší strany pojmenovat.

Nesnažíme se mluvit o samotě, ale mluvit o spoustě věcí, které s tou samotou nějakým způsobem souvisí… Jsou to emoce, štěstí, potřeba nějaké identifikace nebo něco úplně banálního. Asi proto se to jmenuje Loneliness&stuff…

Můžete nějak přiblížit téma své nejnovější práce? Proč zrovna tohle a ne něco jiného?

S: My jsme nad tím vlastně přemýšleli už asi dva roky. Původně jsme totiž někde v kavárně vymýšleli název a vyšlo nám „JS“ jako „Jirka Sára“, a pak věta Jsem sám

J: A ta větička nám přišla tak zajímavá, že jsme na nějaké „Jirka Sára“ úplně zapomněli a přestalo to pro nás být důležité. Já vlastně hrozně rád říkám takovou větu, že nejdřív se musíme naučit jít každý sám a potom můžeme běžet spolu. Takže mně přijde, že to byla taková úplně základní myšlenka. Musíš být schopný být sám se sebou, je zajímavé být sám se sebou, přijmout samotu, osamění. Nebrat to negativně… Je zajímavé tohle nějak zkoumat. A pak je tu téma nějaké společenské izolace, protože mám pocit, že díky všem těm technologiím a smartphonům, moderním věcem, se sami sobě trochu vzdalujeme a jsme takoví odtržení. Každý hrozně sám. Ale zároveň zase ne, protože jsme hrozně propojení, ale jaké je to spojení? Jaký je to vztah?

S: Je to taky hodně o tom, jak přijmout samotu na světě, protože každý je sám. Aby byl člověk šťastný sám za sebe… Ono je na tom zajímavé to sdílení. Člověk může sdílet z pocitu štěstí z toho, že dokáže být sám, anebo sdílí, protože nedokáže být sám. Protože se cítí osaměle, potřebuje cítit přítomnost někoho druhého. Potřebuje od něj cítit zpětnou vazbu, aby se ujistil sám o sobě. Aby zjistil, jak na tom vlastně je.

Ufftenživot

Sára Arnsteinová a Jiří Šimek = Ufftenživot = Loneliness&stuff

Za 10 dní vás čeká premiéra ve Studiu Alta, jak teď probíhají přípravy?

S: Teď vlastně přichází takový poslední blok příprav. Nafotili jsme fotky na plakát, natočili jsme teaser… Pracujeme na tom materiálu jako takovém, snažíme se ho důvěrně poznat, pracovat na prolínačkách, aby celá věc byla kompaktní, aby to nebyly jen jednotlivé vyseknuté scénky. Taky budeme pracovat na světlech, na hudbě. Jsou to takové dolaďovací práce.

J: V těch posledních dnech to musíme nějak dotáhnout…ale ono to stejně nebude nikdy hotové.

S: Chceme opravdu ukázat něco, za čím si stojíme. Ale to, co se s tím bude dít,… To je pak jako když člověk přijde na představení a má pokaždé jinou náladu. Pokaždé to bude asi trochu jiné, protože na tom tématu pracujeme jen my dva, hrajeme tam jen my dva.

J: Zároveň tam ale musí být nějaké jádro, za kterým si naprosto stojíme. O to se teď vlastně snažíme, abychom si byli jistí.

Co dál zamýšlíte s Loneliness&stuff? Máte už teď v plánu nějaké další projekty?

J: Zatím nás vzali do festivalu v Hradci Králové, na open-air. Také doufáme, že se dostaneme do regionů.  Budeme se teprve hlásit na nějaké festivaly a uvidíme, jestli naše práce obstojí.

J: Chtěli bychom třeba režírovat, chtěli bychom udělat projekt, který nebudeme hrát. Taky teď dopisuju magisterskou práci a budu třeba dělat operu na Dnech nové opery v Ostravě.

S: V hlavě se rodí pořád nějaké nápady. Do léta ještě určitě vymyslíme něco nového.

Proč by měli vidět diváci právě vaše představení?

S: Protože se snažíme být upřímní a nevytvářet iluzi, snažíme se o přítomnost na jevišti, přítomnost s diváky, o sdílení bez příkras. Chceme být kritičtí, ale nechceme diváka prvoplánově popíchnout. Jde nám o vytváření zážitků, které diváka poposunou k vlastnímu kritickému pohledu na věc, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. A my tato nová pojmenování chceme v návaznosti sdílet, dostat zpětnou vazbu.

Premiéra představení Loneliness&stuff se bude konat 15. 4. 2016 ve Studiu Alta. Přijdete?

Zdroj všech fotografií: archiv Ufftenživot

Veronika Coufalová

Veronika Coufalová

Žiju život naplno, a tak se věnuju spoustě věcí. Divadlo je jednou z nich, proto o něm moc ráda píšu.

Zanechte komentář