Jsme mladí a jsme manželé. No a co?

Osobní rozvoj Vztahy / 29.3.2013

Svatba je v dnešní době považována za přežitek. Stává se pouhou formalitou. Vždyť spolu přece šťastně lidé žijí  i bez  „papíru“. Proč je tomu tak? Bojíme se závazků a zodpovědnosti? 

Přinášíme vám rozhovor s mladým párem, který v tomhle vykročil z davu. Naše editorka Alice je studentka filozofické fakulty v Praze a je jí 24 let. Tomášovi je 26, pracuje jako stavební technik a v říjnu 2011 požádal Alici o ruku. Vzali se 4. srpna 2012 i přes to, že Alice tehdy teprve dokončila první ročník navazujícího magisterského studia.

Jak dlouho jste spolu chodili, než jste se vzali?

Alice: Brali jsme se v srpnu a v červenci to bylo sedm a půl roku, co jsme byli spolu. Chodíme spolu od mých šestnácti let.

V tomto roce oslavili osmileté výročí. Zdroj: archiv Alice a Tomáše

V tomto roce oslavili osmileté výročí. Zdroj: archiv Alice a Tomáše

Jak se to stane, že se dva takhle mladí lidé rozhodnou pro svatbu? Kdo byl iniciátor?

Tomáš: Protože patříme k sobě. Iniciátorem jsem byl já.

Alice: Byli jsme na svatbě našich velmi dobrých kamarádů, byli, a pořád jsou, tak zamilovaní a šťastní, byl to krásný den. A druhý den Tomáš nadhodil, že bychom nemuseli čekat po škole, že takhle budeme pořád na něco čekat. Ale opravdová žádost přišla o pár týdnů později.

Na dnešní dobu je to celkem netradiční záležitost. Proč jste se vzali tak brzo?

Alice: Na tohle já vždycky odpovídám: A proč ne? Pro nás to není brzy, jsme spolu už osm let.

Tomáš: Mně to vůbec nepřijde jako netradiční záležitost. To je jen úhel pohledu. Pro někoho to může být brzo, pro někoho pozdě.

Jak to přijalo vaše nejbližší okolí? Rodina, přátelé?

Tomáš:  Rodiče byli určitě rádi.

Alice: Já si teda myslím, že si říkali, že jsme mohli ještě počkat.

Tomáš: Vždyť byli úplně rozzáření, když jsme jim to oznámili.

Alice: Naši věděli, že to asi přijde, poradili jsme se o tom s nimi, vzhledem k tomu, že studuji, takže měli více času to vstřebat, ale naše mamka nakonec říkala, že je ráda, že už to bude mít aspoň z krku.

Tomáš: A přátelé? Celkem nikdo nic neříkal, gratulovali.

Alice: Kromě těch otázek proč, jsme se asi nesetkali s nějakou podivnou reakcí. Většinou byli všichni rádi. Kamarádky byly zvědavé, jak proběhla žádost o ruku. Vtipný spíš bylo, že se začali ozývat i lidé, které jsem dlouho neviděla. Třeba jako moje spolužačka z gymplu, která se se mnou po škole úplně přestala bavit. Najednou, že musíme na kafe a tak. Pak se naopak objevily i reakce, které mě zasáhly nepříjemně. Některé kamarádky to prostě nepochopily a zřejmě odsoudily. Takže o některá přátelství jsem přišla.

Tomáš: Spíš rádoby přátelství, když tě nedokázaly podpořit.

Kamarádky přijaly svatbu spíše s nadšením, dokonce šly některé Alici za družičky. Zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

Kamarádky přijaly svatbu spíše s nadšením, dokonce šly některé Alici za družičky. Zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

Neptali se tě, Ali, třeba jestli nejsi náhodou těhotná?

Alice: Neustále! V rodině ani ne, ale i tam byly sem tam narážky u Tomových příbuzných, ale kamarádi se vždycky ptali, jestli je k tomu nějaký „speciální“ důvod nebo jestli „musíme“.

A co předsudky ostatních? Třeba ve škole? Přece jen není běžné, že si studentka mění jméno.

Alice: Nás je na oboru tolik, že si nikdo celkem nevšiml. Učitelé, kteří mě trochu znají, se nad tím nijak nepozastavovali, nejsem rozhodně první ani poslední. Kupodivu to nebylo ani tolik papírování na studijním, jak jsem čekala.

Otázka pro Tomáše: Ona ještě studuje, ty pracuješ. Vadí ti, že  musíš svou ženu v podstatě živit?

Tomáš: Nevadí mi to.  Přivydělává si, ale i kdyby ne, tak by to nevadilo. Je jasné, že kdybychom měli nějaké větší závazky jako hypotéku, asi by to nešlo, ale to se nás zatím netýká, takže je to v pohodě. A nevidím v tom žádnou změnu. Je to stejné jako před svatbou.

Plánujete v nejbližší době děti, nebo si nemyslíte, že to je důvod, proč se brát?

Tomáš: Neplánujeme. Brali jsme se z lásky. Samozřejmě, že bychom děti chtěli, ale v nejbližší době to ještě nebude. Plánujeme je tak za tři roky.

Alice: Za tři roky, jo?

Tomáš: Tak za dva?

Alice: Oba víme, že chceme děti, stejně jako jsme věděli, že se chceme jednou vzít. Otázku dětí jsme si vyjasnili znovu ještě před svatbou jako spoustu ostatního, jako třeba bydlení a tak. Abychom za pět let nezjistili, že jsme vlastně měli každý úplně jinou představu.

Děti plánují časem. Zatím si užívají ty v příbuzenstvu. Zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

Děti plánují časem. Zatím si užívají ty v příbuzenstvu. Zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

V čem se změnil váš vztah? Bydleli jste spolu už předtím?

Alice: Bydleli jsme spolu dva roky. Teda zasnoubili jsme se po roce a pár měsících společného bydlení, ale když byla svatba, už jsme spolu bydleli dva roky. Takže v tomhle se nic nezměnilo.

Tomáš: Sice jsme spolu bydleli dva roky, ale i před tím jsme skoro každý den byli spolu. Buď jsme spali u nás nebo u Aličiných rodičů, tam teda častěji.

Alice: Ale já si třeba myslím, že něco v našem vztahu se změnilo.

Tomáš: Myslíš, jo? A co?

Alice: No, nevím, jak to vysvětlit. Já to cítím tak, že už k sobě trvale patříme a mám z toho krásný pocit a jsem šťastnější i v tom vztahu.

Tomáš: No to je asi pravda.

Kdo je tzv. hlava rodiny?

Alice: To jsem zvědavá, co řekneš (smích).

Tomáš: Samozřejmě, že já.

Alice: No ale asi jo. Ale není to tak, že by bylo vždycky po jeho, to je většinou spíš po mém (smích).

Tomáš: Néé, to já tě jen přesvědčím o mé pravdě a ty si myslíš, že je po tvém.

Alice: No to určitě. Ale tak vážně, řekla bych, že o všech věcech se rozhodujeme společně, ale Tomáš je hlava rodiny, nejen kvůli penězům, ale mám v něm i velkou oporu.

Mnoho lidí si ve vašem věku užívá svobodný nevázaný život, nebojíte se toho, že jednou budete litovat, že jste měli svatbu možná příliš brzo?

Tomáš: Tak určitě ne. Já si myslím, že jsme si užili, teda já jsem si užil dost předtím a hlavně si teď užívám s Alicí.

Alice: Asi se toho ani nebojím. Nejsme svatí a oba z nás už jsme udělali během našeho vztahu chybu. Ale já osobně zjistila, že s nikým jiným být vlastně nechci.

Tomáš: A to já mám stejně.

zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

Proč si myslíte, že se v dnešní době lidé bojí svateb? Bojí se závazků a zodpovědnosti?

Alice: Každý to má nastavené jinak a důležité je, aby se ti dva shodli. Problém je, když jeden chce svatbu a vždycky si ji přál a druhý se vdávat či ženit nechce.

Tomáš: Nemyslím, že se lidé bojí svateb. Pokud má člověk vztah, ve kterém chce být a ví, že to má budoucnost, tak se nemusí bát svatby.

Alice: Naopak bych možná řekla, že svateb teď docela přibývá.

Tomáš: To je taky pravda. Navíc si myslím, že ti, kdo vykřikují, že se nechtějí nikdy brát, jsou ti, kteří jsou většinou sami. Nemyslím to nijak zle, ale prostě to tak je. Až potkají někoho, s kým chtějí být, tak to pochopí.

novomanželé

zdroj: archiv Alice a Tomáše, foto: Marie Bartošová

Jak vzpomínáte na váš svatební den zpětně? Co vás nejvíc dostalo? Bylo to přesně podle vašeho očekávání?

Tomáš: Svatební den tak rychle utekl, že ani nemůžu posoudit, jestli proběhl podle mého očekávání, ale užil jsem si ho parádně. A dostalo mě to, když Alice vešla do dveří kostela.

Alice: Domluvili jsme se totiž, že se uvidíme až v kostele. Já jsem se strašně snažila neočekávat dokonalý den a Tomáš mi pořád říkal, ať si uvědomím, že jsme to my dva a že se určitě pokazí všechno, co půjde (smích). Nakonec to byla možná i pravda. Kytky dopadly hrozně, to jsem měla slzy v očích, když jsem je viděla, ale už se s tím nedalo nic dělat a teď s odstupem času si říkám, že to jsou jen takové maličkosti a už se tomu směju. Jinak se samozřejmě nepovedlo všechno, jak mělo, počínaje těmi kytkami a konče lehkou nehodou fotografky při cestě na obřad. Ale třeba počasí vyšlo parádně, lidi se bavili a my taky. A je pravda, že to strašně rychle uteklo. A co mě nejvíc dostalo? To bylo spíš až po svatbě, když jsme dostali do schránky flashku s videem od kamarádů, kde nám svatebčané přejí a je to moc pěkné.

Vzkázali byste něco našim čtenářům, kteří nad svatbou třeba jen stále uvažují? 

Alice: Já jsem toho názoru, že každý je jiný a nikdo by se neměl nikam tlačit. Pokud ale chcete svatbu, tak hurá do toho. Nemá smysl čekat na to, až bude mít ten druhý po vysoké, až bude mít dobrou práci, až budete chtít rodinu. Jestli to chcete udělat, udělejte to.

 Zdroj perexové fotografie: Marie Bartošová, archiv Alice a Tomáše

Kristýna Szkanderová

Kristýna Szkanderová

Neustále se učím žít každým okamžikem naplno. Věřím v sebe, lepší zítřky a to, že v životě dokážu vše, co budu chtít. Miluji ironii a smysl pro humor, který je možná lehce kontroverzní. V životě se řídím pod heslem: Nejvíc nás motivují ti, kteří nám nevěří!

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Síma

    Svatební fotky jste měli ale nádherný! Jinak taky souhlasím se svatbami, vždyť jsou tak krásný 🙂

  • Andrej

    Znam spousty paru, ktere se vzali i mladsi nez je tento par. A se situaci jsou na tom stejne. Neprijde mi to jako neco neobvykleho dneska se to zase vraci. Takze? Proc vykrocil z davu? A hlavne, pokud jsou spolu tak dlouho tak to neni nic neobvykleho…
    Ale jinak – hezke fotky, tojo.