OHLÉDNUTÍ ZA FEBIOFESTEM III: Česko-slovenská produkce – vražedkyně, alkoholičky a loutky

Film Kultura / 24.3.2016

Proč vraždila Olga Hepnarová, že život hereček nejsou jen sláva a červené koberce a také něco o nesmrtelném kouzlu loutkového filmu.

Česko-slovenská produkce měla na letošním filmovém festivalu tradičně široké zastoupení. Přinášíme vám výběr toho, co nejvíce upoutalo naši pozornost, stejně tak jako zájem v zahraničí.

Všechny tři uváděné snímky si zažily svou předpremiéru na festivalu Febiofest. Do kin v celém Česku vstupují 24. března.

Eva Nová

Eva Nová

Eva Nová (Emília Vašáryová) – před a po. Zdroj: AČFK

EVA NOVÁ

drama

SR/ČR, 2015, 106 min

Režie: Marko Škop

Hrají: Emília Vášáryová, Milan Ondrík, Gabriela Dolná, Žofia Martišová a další

Eva Nová nikdy neuměla nic jiného, než být herečka. Neuměla být manželkou, neuměla být sestrou a rozhodně neuměla být matkou. Teď, po třech pobytech na protialkoholním, se Eva chce z hříchů své minulosti vykoupit. Člověk má dostat druhou šanci, jak ale říká její snacha, někdy je na ni už opravdu sakra pozdě.

V dramatu Marka Škopa se Emília Vášáryová stává zapomenutou herečkou, kterou mají agenti zakázáno bookovat na akce a která nedokáže obstát ani jako paní zásobující zboží v hypermarketu. Omluvy si trénuje v zrcadle, přesto většinu slov nechává nevyřčených. Přijíždí na malé město v oblečení hodném někoho, kdo si o sobě i přese všechno stále myslí víc, než ve skutečnosti je. Vašáryová je skvost a její Eva Nová dohání k slzám.

Vrcholnou scénu si snímek schovává až na samý konec, kdy Vašáryová se svým hereckým synem Milanem Ondríkem sedí proti sobě v malém zahradním bazénku. Beze slov, jen pomocí pohledů a syrových činů společně přinášejí jeden z nejdojemnějších dialogů mezi matkou a potomkem. Syn Ďoďo zapíral svou matku tak dlouho, až se stal její přesnou kopií.


Já, Olga Hepnarová

Já, Olga Hepnarová

Olga Hepnarová, řidička. Olga Hepnarová, vražedkyně. Zdroj: Bontonfilm

JÁ, OLGA HEPNAROVÁ

drama

mezinárodní, 2016, 115 min

Režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda

Hrají: Michalina Olszańska, Marika Šoposká, Klára Melíšková, Petra Nesvačilová, Jan Novotný a další

Snímek, který plnil sály na Berlinale, ale hlavní cenu si neodnesl. Diváky následně masově lákal i na pražském Febiofestu. Přesto se nedá neuvažovat nad tím, proč vlastně vznikl a co na něm tolik táhne. Příběh sebezvané psychopatky Hepnarové totiž plní její poslední přání – aby se o ní mluvilo, slyšelo a nezapomnělo. A tak i ti, kteří si její čin přímo nepamatují nebo o něm neslyšeli ve škole, budou nyní s jejím životem obeznámeni.

Dějově přitom nejde o nic, co bychom už neviděli jinde. Olga si nese následky drsného dětství, nepochopení ze strany nejdříve svých vrstevníků a postupně celé společnosti, až se konečně stává obětí osudu, který si sama vymyslela. Hranice bláznovství považovaná za rozum, odplata na kolektivním viníku, tentokrát jen s příměsí lesbického sexu. Snímku rovněž příliš nepomáhá fakt, že většina tuzemských diváků na projekci přijde již s poměrně dobrou znalostí konce.

Zatímco po technické stránce filmu chvála dochází, na účet mladé polské herečky Michaliny Olszańské je jí dostatek, jelikož bez ní by absolutně nefungoval. Olszańská funguje jako jakési lepidlo na očividné praskliny, jež na ději zanechává přehlídka českých herců, kteří se místo opravdového účinkování střídají v pravidelných pětiminutovkách v krátkých cameích. Její Olga s otupělým výrazem a shrbeným postojem vládne každému záběru. Děsí a zůstává nepochopená. Melancholická linka filmu navíc moc nesluší, protože jen málokdo dokáže soucítit s vražedkyní. I přes to všechno se však Já, Olga Hepnaová díky své hloubce celkem jednoznačně řadí mezi nejlepší české snímky poslední doby.


Smrtelné historky

Smrtelné historky

Jak říká sám tvůrce, krátké gagy Na draka mají pomoct diváka překlenout od jedné povídky k druhé. Zdroj: Falcon

SMRTELNÉ HISTORKY

animovaný

ČR, 2016, 80 min

Režie a scénář: Jan Bubeníček

Hrají: Jan Budař, Pavel Landovský, Jan Bubeníček, Ondřej Trojan a další

Tři povídky, tři žánry, tři různé animační techniky. Nový celovečerní animák Jana Bubeníčka si rozhodně nevystačí s malým soustem, místo toho přijímá výzvy plnou náručí. Ačkoli by se největší překážkou mohla zdát technika, mnohem závažnější se ukazuje samotné vyprávění. Zatímco na jedné straně spektra stojí poměrně přímočaré „odpočinkové“ gagy Na draka, které rozdělují jednotlivé povídky, u vyprávění s názvem Maják může tvůrce rázně narazit. Jak si totiž divák přebere tajemnou malou postavičku, která připomíná lampičku od Pixaru zahalenou do dlouhého roucha, jež dokumentuje přírodu kolem sebe a pravidelně o svých nálezech informuje podobně oděnou postavičku šéfa kdesi ve světě, záleží asi přímo na něm samotném.

Vedle Majáku, který silně využívá prvků jinotaje, jsou pak zbylé povídky Antonio Cacto a Velkej chlap už méně náročné na pochopení. Jedna povídka pobaví víc než druhá, nakonec ale všechny skončí stejně – smrtí.

Názor diváků nejspíš rozdělí také autorovo rozhodnutí míchat animaci s reálnými záběry. Vedle toho se mu však daří udržovat pozornost jak záběry, tak slovy. Rozhodně to není Disney ani Pixar, ale naopak (jak už se ukázalo tolikrát v minulosti) jasná ukázka toho, že Česká republika má na to stát se jakýmsi soběstačným ostrovem animované tvorby.

Zdroj náhledové fotografie: koláž Falcon / Bontonfilm CZ / AČFK

Zdroj videí: Youtube

Kristina Roháčková

Kristina Roháčková

Rodiče ze mě chtěli vrcholového sportovce, a tak se ze mě stal novinář. Dubluju mezi kulturou a obecnou všehochutí, nejblíže mám ale k filmu.

Zanechte komentář