Tvarytmy: druhé knižní vyprávění Jaroslava Duška

Osobní rozvoj / 6.8.2015

Obohaťte svoji duši moudrými úvahami Jaroslava Duška, který společně s Pavlínou Brzákovou vytvořil další knihu vyprávění o podstatě života, přirozenosti a bytí v pravdě.

Prvním plodem společné práce a přátelství Pavlíny Brzákové – etnoložky a spisovatelky a Jaroslava Duška – herce a improvizátora byla kniha Ze mě, kterou jsem vám již v jednom z článků naší sekce představila. Není to však tak dávno, co se na knižních pultech objevila další společná kniha. Tentokrát s titulem Tvarytmy. Nahlédněte do ní společně se mnou a inspirujte se k další obohacující četbě.

P1040250

Název knihy je příznačný i pro její obsah. Zdroj: Generace21, Petra Pospíchalová

Kniha vznikala tak jako její předchůdkyně přirozeně a nenuceně zachycením volného vyprávění, tedy v souladu s filozofií života, již vyznává i sám vypravěč. Slova se kupí spontánně ve věty, tak jako řeč. Pokud je vám známý hlas Jaroslava Duška, při četbě se vám možná bude zdát, jako kdyby vedle vás seděl a skutečně vám své zážitky, úvahy a vhledy vypravoval.

Slova jako by byla zachycena i s onou nevyslovitelnou osobitou energií, která z něho jako člověka vyzařuje. Text jde přitom, ač je vyprávěn s lehkostí autorovi přirozenou, do hloubky a láká čtenáře sednout si s knihou někam pod strom do lesa, nebýt nikým rušen a naslouchat šplouchání hlubokých myšlenek, které na něj vyskakují mezi řádky.

Líbí se mi, že kniha nikoho nepřesvědčuje, nedává mu zaručené rady a tipy a nerazí si svou jedinou nenahraditelnou pravdu o podstatě života. Nenutí nikomu svá moudra. Text se svou formou dotýká starých vyprávění. Příběhů, kterým lidé naslouchali od starých moudrých vypravěčů a přitom si z nich vždy každý vzal jenom to, co se ho nějak dotklo a zarezonovalo s ním. Lidé si dané příběhy vždy nějak dokreslili podle toho, co bylo v tu chvíli pro ně podstatné.

Jaroslav Dušek píše hned v úvodu knihy, ať si čtenáři „tento otevřený text doladí, každá či každý po svém dle svého srdce“. Můžeme tak skrze text objevovat i sami sebe a otevírat vrátka v nás možná dosud zavřená.

Pobyt ve tmě a falešné představy

V knize nalezneme třináct kapitol a v každé z nich jsou otevřena trochu jiná témata. Jaroslav Dušek vypráví obsáhle o svých osobních zážitcích z pobytu ve tmě. Popisuje, jak celý proces probíhá, ale dává nám také nahlédnout i do sebe – na to, co mu tma prozradila, jaké měl během pobytu v ní vjemy a jaká uvědomění si vynesl na světlo, když pobyt ukončil.

Tma člověka vydělí z běžného vnímání světa. Najednou je jen sám se sebou, mnohem víc se ponoří do svého nitra a začne vnímat svoje tělo a procesy, které se v něm uskutečňují. Člověk začne do hloubky cítit dech a mnohem snáze si uvědomí i myšlenky, které se mu běžně honí hlavou. Má čas na to je protřídit a srovnat si v sobě to, co je pro něj skutečně důležité a nad čím nemá v běžném žití čas uvažovat. A možná dostane i řadu odpovědí na své otázky.

Ve tmě se vynoří cosi, co je schopné mluvit. Někdy je to jen takový hlas. (Jaroslav Dušek: Tvarytmy)

P1040259

Vyprávění je přehledně děleno do kapitol. Zdroj: Generace21, Petra Pospíchalová

Tma je  často spojována s něčím temným. Ne každý by měl tu odvahu strávit týden v naprosté temnotě. Lidé se jí často bojí a vůbec mají v hlavě spoustu strašáků. I toho se dotýká Duškovo vyprávění. Autor se snaží poukázat na to, kolika nesmyslným přesvědčením jsou lidé schopni podlehnout a že je tu možnost tyto zajeté představy, strachy a pomyslné jistoty zbořit a otevřít se prostoru. Zmiňuje se i o strachu ze smrti a o hledání vztahu k ní. Naťukává jednotlivá témata a otevírá je, abychom o nich mohli hlouběji uvažovat a neuvízli v každodenním povrchním zajetém vnímání věcí.

Vnímání času a život v přítomnosti

P1040251

Čtivé vyprávění vás hluboce upoutá. Zdroj: Generace21, Petra Pospíchalová

Velkým tématem knihy je i vnímání času. Jaroslav Dušek o něm mluví i ve hře Pátá dohoda inspirované stejnojmennou knihou od Dona Miguela Ruize. Hovoří o aspektu chronos, ve kterém civilizované lidstvo existuje. Jde o čas, který dělíme na vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky… Jde o chronologicky vyměřené časové úseky, které nám pomáhají se ve světě orientovat, načasovat si věci do puntíku a mít ve svém životě určitý řád. Tento řád je však uměle vytvořený a není přirozený.

Přirozený čas je aspektem kairos. To je čas neměřitelný, v němž neexistuje minulost ani budoucnost. Jeho obsahem je pouze teď a tady. Běžně jsou lidé zajatí ve vnímání času chronos. Toto časové nastavení je však stále utvrzuje v tom, že nemají čas – a tak se honí, stresují a jsou věčně nespokojení. V myšlenkách se obrací k budoucnosti nebo se naopak přehnaně zabývají minulostí, a tak jim život protéká mezi prsty.

Dušek hovoří o tom, že přirozený proud života nemůžeme vyměřit a nacpat do tabulek. To, že je aspekt chronos jen falešnou představou o čase, můžeme dosvědčit sami mnoha svými zážitky, kdy jsme si napříkald naplánovali výlet na lodi, najednou se zvedl vítr, byly velké vlny a nemohli jsme vyplout. Takové skutečnosti vypovídají o tom, že opravdovými životními zákony jsou přírodní rytmy, ne ty naše uměle vytvořené.

Aspekt kairos vede k přítomnému okamžiku, k vědomému ústupu ze zdánlivě výhodného schématu do přirozené skutečnosti. Přirozenost okamžitě zpřehledňuje, když do ní vstoupíme. Rozhlédneme se. Uvidíme, že kolem nás bzučí hmyz, zpívají ptáci, pobíhají zvířata a že jsou tu i lidé, kteří žijí mimo strukturu intelektu a nejsou zachváceni cizími vnucenými představami o světě. (Jaroslav Dušek: Tvarytmy)

Celým vyprávěním poukazuje Jaroslav Dušek na domněnky a falešné pravdy, kterým jsme uvykli věřit. Ať už jde o vnímání času nebo zvyk jíst třikrát denně. Během čtení máme možnost uvědomit si řadu programů, které nám běží v hlavě v automatickém nastavení. Nad kterými nepřemýšlíme, a tak nad nimi ani nemáme moc.

Autor se tváří v tvář setkal s těmito vzorci ve tmě. Tam vypluly na povrch v celé své kráse a on se mohl vědomě rozhodnout je odstranit. Řada z nás je však s těmito domnělými pravdami natolik sžita, že ani nevěří tomu, že by se na nich mohlo cokoli změnit. Pěstujeme představy o tom, že pozitivní změna není možná, a tím si sami blokujeme cestu ke šťastnému životu.

Návrat k přirozenosti a tradicím

Během čtení se společně s vypravěčem navracíme ke své přirozenosti. Do stavu, kdy si nehrajeme na někoho jiného a nesnažíme se přizpůsobovat, abychom vyhovovali společenským normám. Autor nám dává příklady dětí či jiných kultur, lidí, kteří rozvíjí svoji přirozenou divokost a nepotlačují sami sebe na úkor toho, aby byli společností přijímáni jako „normální“. Tak se pěstuje přirozená radost z bytí. Ta, která civilizovanému světu tolik chybí, protože si vytvořil umělé normy a škatulky, do kterých se snaží všichni vtěsnat.

Autor ve svém vyprávění klade důraz na žití v jednoduchosti. Lidé stále hledají na životě něco složitého a tím si ho akorát komplikují. Hledají štěstí v něčem nadmíru velkolepém, honí se za ním a nenachází ho. Přitom je skryté v tom nejprostším.

P1040244

Text je doplněn pozoruhodnými ilustracemi nevidomých z nadace Artevide. Zdroj: Generace21, Petra Pospíchalová

Přirozenost objevuje Jaroslav Dušek i v pospolitosti a tradicích. Vypráví například o tom, jak s rodinou a přáteli rituálně každý rok nakládají zelí. Zdánlivě obyčejná událost, která má však pro všechny její účastníky hluboký vyživující a sbližující význam. Dokládá tak, že v každém z nás je uložené vědomí starých tradic, které bylo z reality dnešního světa téměř vytlačeno. Je však přirozenou potřebou nás všech.

Z Duškovy duše

Navracení se k pravé podstatě bytí je součástí učení starých Toltéků, na němž staví Jaroslav Dušek svoji životní filozofii. Ta vede k žití v pravdě, oproštění se od falešných, uměle vytvořených schémat a k návratu k přirozeným rytmům Země a přírody, k bytí tady a teď, k sounáležitosti s druhými, bezpodmínečné lásce a ke starým tradicím. Brání se všemu nepřirozenému, umělému, vyhaslému. Nabádá lidi k tomu, aby žili jako členové přírodního společenství, aby se od něho neoddělovali a nešli proti němu. Aby důvěřovali proudu života, pěstovali harmonii a navzájem se obohacovali tím jedinečným, s čím přišli na svět. Je to nádherná inspirace k tomu nalézt štěstí ve skutečném nevykonstruovaném a neztechnizovaném prostém bytí.


Toto individuální nahlédnutí do knihy zdaleka nevystihuje celý její moudrý obsah. Poukazuje na to, co mě samotnou jako čtenářku zaujalo, a doufám, že vystihlo to podstatné. Budu ráda, když vás inspiruje k četbě, protože by byla skutečně škoda se nenechat touto jedinečnou knihou obohatit.

Zdroj perexové fotografie: Generace21, Petra Pospíchalová

Petra Pospíchalová

Petra Pospíchalová

Jako studentku bohemistiky mě fascinuje, co všechno může být skryto v proudu slov. Jsem milovnice veršů, mouder a příběhů a ráda je i sama tvořím. Když zrovna nejsem zalezlá doma s knížkou nebo nepíšu článek, najdete mě v přírodě. Její krása a harmonie mi vždycky dodá vnitřní klid, inspiruje mě a naplní mě radostí. A ještě lépe, když mám přitom vedle sebe nějaké svoje lidské miláčky, které ze všeho nejradši láskyplně podporuji. :-)

Zanechte komentář