Štěpán Altrichter o filmu Schmitke: Magický realismus na divokém západě Česka

Film Kultura / 23.3.2015

Štěpán Altrichter se chystá upoutat české publikum na Febiofestu se snímkem Schmitke v česko-německé koprodukci. Získá si srdce českých diváků tak, jako si je získal v zahraničí?

A co ho vlastně k vytvoření tohoto svérázného snímku vedlo? To i mnohé další zodpoví v našem rozhovoru.

Štěpán Altrichter

reisrtpnaltrichter

*1981 v Brně

absolvent pražské FAMU a HFF v Postupimi

Fanoušek Davida Lynche, Romana PolanskihoMiloše Formana s mottem, že filmy by neměly poučovat, ale jednoduše chytnout diváka za srdce.

Úspěch filmu Schmitke je nepopiratelný – zabodoval jak v jihokorejském Pusanu, tak i na filmovém festivalu v Cottbusu. Jak si vysvětlujete, že film byl tak dobře přijat právě v Koreji, kde je tak velký kulturní rozdíl?

To i nás samotné hodně překvapilo – už jen kvůli tomu, že film byl promítán německo-česky s anglickými titulky a na festivalu vedle toho ještě byl překlad do korejštiny. Ale jim se tam hodně líbila právě ta mysteriózní stránka, hodně tam viděli Murakamiho a humor zas tak nevnímali, ale přijali to skvěle.

Na mezinárodním filmovém festivalu v Cottbusu Schmitke dokonce získal cenu za nejlepší filmový debut – jak film tedy vnímalo německé publikum?

V Německu to zase přijali úplně jinak. Tím, že je Cottbus na hranici s Polskem, tak se divákům velmi líbil právě humor pohraničí, který je ve filmu hodně zastoupen, tam se daleko víc smáli než Korejci – hodně nás potěšilo, že se film líbil normálním lidem, kteří nejsou z filmového businessu.

Jak tedy očekáváte, že snímek přijme český divák?

Před tím mám docela strach, protože film je z 90 % německy – je to snímek o Němci, který přijede do Čech. A všichni s ním mluví pohraniční němčinou, takže i když je tam český humor, celý snímek je německy. Zajímavé je, že scénář je psaný kompletně česky, poté jsme ho přepisovali do němčiny a potom znovu do češtiny. Což byla docela vtipná situace a já sám jsem zvědavý, jestli z toho půjde vycítit humor, který je velmi český a nebere si servítky. Už jsem na to slyšel různé názory – od toho, že to je úplná blbost, až po to, že to je geniální, tak jsem trochu nervózní, jak to přijme publikum tady. Tak uvidíme.

Co se žánru filmu týče, ten je hodně specifický – inspiroval jste se nějakými dalšími filmy, autory?

Je určitě hodně težké srovnávat film s něčím dalším. Ten příběh vznikl na základě toho, že jsme tam byli a že náš scenárista Tomáš Končinský napsal krátkou povídku (Julius Schmitke proklouznul smrti jako neobratný tuleň, pozn. red.) a která, tedy aspoň podle mamky, byla úplně nezfilmovatelná. Mě to ale zaujalo – příběh starého muže, který se v životě ztratil a hledá se. My samozřejmě neměli moc peněz, takže nás napadlo vyprávět to tak, že film nebude všechno vysvětlovat, nebudou tam žádné efekty, ale divák bude cítit, jak protagonista sám vnímá svět – přes přírodu, zvuky, jakýsi magický realismus. Je to reálný příběh člověka, kde divák cítí, jak vnímá svět.

Samozřejmě nám potom nám lidé sami říkali, že je to podobné například Zámku od Kafky, právě i Murakamimu, ta česká vesnice, kde je něco zlého, připomíná Twin Peaks. Takže určitě tam paralely jsou, ale my nekoukali na to, jak to dělali jiní, ale šlo nám o to vyzkoušet si něco nového. Přece jen to byl poslední studentský film a já jsem byl pro to vyzkoušet si všechno – určitě nevyšlo vše přesně tak, jak jsem chtěl. Možná jsme si toho předsevzali trochu moc, což se tomu dá vytknout, ale my si jednoduše chtěli něco vyzkoušet a to nám vyšlo – i proto to je takové osobité a to myslím funguje.

Tragikomedie, horor, nebo sonda do života stárnoucího muže? Rozhodnutí je jen na vás. Zdroj: 2media.cz

Tragikomedie, horor nebo sonda do života stárnoucího muže? Rozhodnutí je jen na vás. Zdroj: 2media.cz

Určitě si každý najde ve filmu něco svého. Jaké poselství to mělo pro vás?

Mně se právě líbí, že si v tom každý může najít něco svého – je to ten druh filmu, na který se napojíš srdcem spíš než intelektuálně a vnímáš ten pocit světa okolo nás. Na druhé straně je jasný příběh postavy Schmitkeho, který je napsaný podle reálné postavy. A mě zajímal ten příběh člověka, který vypadne z reálného světa a který se nenapojí a jede si pořád dál ve své vlastní kaši, kterou si uvařil. A tím, že se dostane do nesnází, opomene sám sebe a uvědomí si, že se v životě musí bavit.

Dnes jsou dva přístupy k tomu, jak kritizovat dnešní dobu – na jedné straně ten sociální, jako například skvělý film Cesta ven, který poukazuje na sociální problematiku, na druhé straně tento film, který je psychologický a ukazuje, jak se v té době cítí jedinec. A to je hlavní důvod, proč jsem film chtěl dělat, ukázat, jak se v naší době cítíme.

Co se zasazení týče, proč jste zvolil právě Krušné hory?

Nás to ke Krušným horám doslova dovedlo tak, jak to dovedlo právě Schmitkeho. Začali jsme tam jezdit už dávno a seznámili se s Petrem Mikšíkem, což je lokální patriot. Ten napsal o tomto místě hodně knih, zná tam každého a díky němu jsme poznali lidskost, jako například v místním pajzlu (a já sám znám podobný z vlastního dětství) a na druhé straně naprosto vybydlené Krušné hory s šílenou historií. Takovou, kterou bylo hodně těžké do filmu celou nedat. Ale s tím jsem vůbec nemohl začínat, protože to by skončilo jako úplně jiný film a já se chtěl věnovat spíše té postavě.

To je samozřejmě ale moje vnímání, každý to vidí jinak. My se snažili pracovat s lokacemi, lidmi, tak, jak jsme to cítili. A musím říct, že se nám tam neuvěřitelně líbilo – je tam nějaká spojitost se zemí, něco jako český divoký západ.

Zároveň tam zmiňujete i pověst o panně Marzibelle, jak jste se k té pověsti dostal? Mělo to hlubší symboliku?

Tu jsme tam slyšeli několikrát a mimochodem Marzibella je teď zvolena maskotem Krušných hor, s čímž Schmitke souvisí. Ty staré krušnohorské pověsti jsou naprosto skvělé – lidé si je vyprávějí generace, v hlubším smyslu se jich ta pověst dotýká. Samotná Marzibella je v podstatě paralela se Schmitkem – hraběnka se nešťastně zamiluje a bloudí po lesích Krušných hor, opět je tam motiv ztraceného ducha, který se hledá, takže nás to hodně inspirovalo.

Co se obsazení týče – v hlavní roli dominuje Peter Kurth, proč jste si vybral právě jeho?

Já jsem se na něj chodíval dívat do divadla, ale bál jsem se ho vůbec oslovit. Ačkoli jsem už pro něj půl roku scénář psal. Nakonec mě k tomu dokopala moje profesorka. Jednou po představení jsem za ním celý nervózní šel, řekl mu, že pro něj píšu scénář a jestli by pro mě neměl dvě minuty. Říkal, že má maximálně minutu. Tak jsme šli na drink a já mu scénář jen tak zkusil říct… On na mě tak koukal, najednou objednal vodku a nakonec jsme si hrozně osobnostně sedli.

Tak si přečetl scénář, ten se mu i přes nějaké výtky líbil a vlastně nám ten svůj celý čas daroval a daroval nám skoro třicet natáčecích hodin. On je takový německý Bill Murray – trochu posmutnělý, nic nepřehání, velmi talentovaný herec…  A zároveň skvělý člověk.

Teď nedávno dokonce vyhrál divadelní cenu za roli Strýčka Váni.

Ano a tenhle rok má tři nebo čtyři premiéry. Teď už bychom si ani nemohli dovolit s ním točit. Ale už jen kvůli němu stojí na film jít a užít si jeho hraní, protože ve filmu je perfektní a celé je to postavené jen na něm. A  bude i čestným hostem teď na Febiofestu.

Schmitke (v podání Petera Kurtha) věstí v českém pohraničí neplechu. Zdroj: 2media.cz

Schmitke (v podání Petera Kurtha) věstí v českém pohraničí nějakou levárnu. Zdroj: 2media.cz

A jak mezi sebou herci v takto multikulturním prostředí komunikovali?

On byl celý film plný různých národností, ostřička ze Španělska, kameraman Rumun, Němci, Slováci, zvukařka Ruska, i jednoho Argentince jsme tam měli. To byla docela sranda, ale všichni si i přesto rozuměli. Například Petr Vršek německy neumí ani slovo a s Peterem si rozuměli úplně skvěle. Tam se sešla parta lidí, která si sedla, nakonec jediný, kdo tam stresoval, jsem byl já.

Petr Vršek před natáčením neuměl německy, ale švédsky. Popasovat se s tím ale zvládl na výbornou. Zdroj: 2media

Petr Vršek (Kryšpín) před natáčením neuměl německy, pouze švédsky. Popasovat se s tím ale zvládl na výbornou. Zdroj: 2media.cz

Ale vše to dobře dopadlo. Film je teď dokonce v rámci Febiofestu v soutěži Nová Evropa – mohl byste soutěž čtenářům víc přiblížit?

V soutěži jsou vážně super filmy – organizátoři si sice nezadali žádné téma, ale vylouplo se jim samo, téma osamělosti jedinců, kteří jsou tak trochu ztraceni v dnešním světě. Což mi připadá hodně příznačné. A celkově tam jsou úplně odlišné žánry – od komedie, přes žánrovku, thriller, gangsterku, náš studentský film, to se mi hrozně líbí. Většina festivalů je zaměřena žánrově, tady je důležité, co je za tím filmem. Takže jsem na to zvědavý – v soutěži jsou filmy, které se do kin vůbec nedostanou, a je to jedinečná možnost se na ně podívat, protože to je úplně jiný pocit. A Febiofest je vyložené divácký festival.

To se dá říct i o Schmitke, který na velkém plátně bude úplně jiný zážitek než doma.

Určitě, tím, že tam nemáme žádné digitální efekty, ale je to natočené na velké plátno. Navíc tím, že jsem z rodiny muzikantů (táta je dirigent), tak ve filmu hodně dbám na zvuk. Ten sám se k filmu tvořil tři čtvrtě roku a podílelo se na něm asi dvacet lidí. Takže minimálně zvukově je film opravdu požitek a to jde zažít jen v kině.

SCHMITKE

Česko/Německo, 2014

mysteriózní komedie

Režie: Štěpán Altrichter

Hrají: Peter Kurth, Jakub Žáček, Helena Dvořáková, Petr Vršek a další

Scénář: Jan Fusek, Tomáš Končinský, Štěpán Altrichter

Hudba: Johannes Repka

PROMÍTÁNÍ NA FEBIOFESTU V PRAZE:

23 .3. 2015, 19:15; 24. 3. 2015, 16:45, 25. 3. 2015, 21:45

Štěpáne, prozradil byste i další projekty, které do budoucna chystáte?

Momentálně chystám projekty dva. Jedna věc navazuje na krátký film, co jsem udělal na FAMU, a jmenuje se Did Michael Knight End the Cold War? To je film o tom, jak jsem zažil rok ’89 tady v Praze – vypráví příběh malého rošťáka, který si myslí, že se to celé děje díky Knight Riderovi a sametovou revoluci způsobí. A my připravujeme pokračování, což je právě taková úsměvná komedie, o tom, jak jsme se v roce ’93 přestěhovali do Německa, a tím, že jsme moc neuměli německy, tak mě omylem šoupli do dívčí školy. A film bude taková pubertální coming-of-age story, odehrávající se v 90. letech a je to zase česko-německá koprodukce.

A pak píšeme takový opak toho a to je hodně temný thriller, který se odehrává v Praze, ale o tom zatím nemůžu moc mluvit.

Nyní působíš v Berlíně i v Praze. Neplánuješ se zkusit prosadit i za oceánem?

V Hollywoodu? Tak když mi zavolá George Lucas, že chce se mnou točit Star Wars 10, tak bych do toho rozhodně šel! I Francie je zajímavá, ale já to nějak neřeším, teď jsem v Praze a dojíždím do Berlína a hodně se mi líbí propojovat tyto dva světy – ten český, který je mi bližší, a německý, který je víc punkový. Tak uvidíme, jak se vše vyvine.

Nakonec je důležité dělat něco, co lidi baví a z čeho máte dobrý pocit. A je úplně jedno, kde to děláte, záleží jen na tom, aby si z toho divák něco vzal.

Tak se v momentální záplavě filmové šedi nechte zlákat osobitým filmem s tajemnem Krušných hor, černým humorem i s roztomilým Schmitkem, který v sobě nese kousek každého z nás.

Zdroj perexové fotografie: 2media.cz

Karolina Tomšová

Karolina Tomšová

Studentka Filozofické fakulty UK v Praze, milovnice filmů, koček, dobrého jídla a nejlépe toho všeho dohromady.

Zanechte komentář