Projekt Edison představil českým studentům šest světových kultur

V obraze / 4.4.2015

Jak doopravdy vypadá Brazílie, Ukrajina, Mexiko, Tchaj-wan, Tunisko nebo Malajsie?

Věřili byste, že se běžný týden na střední škole může proměnit v sedm nezapomenutelných dní plných poznávání světových kultur? Mezi pár šťastných škol, které dostaly možnost si běžnou výuku tímto způsobem oživit, patří i Gymnázium v Ústí nad Orlicí. Díky iniciativě studentů i vedení školy se letos poprvé zúčastnili projektu Edison, mezinárodního vzdělávacího programu, jenž se uskutečňuje pod záštitou studentské organizace Aiesec.

Projekt Edison na českých školách

tým

Šest zahraničních studentů. Zdroj: Archiv – Sula Cavalcante

Základem celého projektu byly prezentace šesti zahraničních studentů, kteří do České republiky doputovali až z Tchaj-wanu, Mexika, Brazílie, Ukrajiny, Tuniska a Malajsie. Během jednoho týdne, kdy byli ubytovaní v hostitelských rodinách, se snažili středoškolákům představit kulturu země, ze které pocházejí. Výměnou za to se dozvídali o českých zvyklostech, českých školách a našem každodenním životě – nechyběly ani výlety do okolí, slavnostní obědy nebo bujaré večírky.

Že projekt u středoškoláků opravdu zabodoval, není pochyb. Když se totiž před tabuli místo okoukaného starého profesora češtiny postavil pohledný Mexičan a spustil na studenty roztomilou angličtinou, je pochopitelné, že celá výuka rázem dostala naprosto odlišný náboj.

Pro dnešní článek jsme se rozhodli vyzpovídat šest zmiňovaných zahraničních studentů. Protože ačkoliv je pro nás naše země možná již nudná, neznamená to, že stejně nezáživná bude i pro lidi z druhého konce světa. Jaké dojmy v nich Česká republika zanechala a jak moc se liší naše kultura od těch jejich?

Na slovo se zahraničními studenty

První se k rozhovoru nabízí čtyřiadvacetiletý Ricardo Zavala z Mexika. Na otázku, v čem se Mexičané liší od Čechů, odpovídá celkem bez rozmýšlení: „Oproti Mexičanům rozhodně nejste tolik expresivní, ale to samozřejmě neznamená, že nejste milí a přátelští. V některých ohledech jste také vážnější, disciplinovaní a zodpovědní,“ vysvětluje Ricardo a jako příklad zodpovědnosti uvádí uvědomělejší řízení aut: „Tak opatrné řidiče, jako jsou tu, byste v Mexiku jen těžko hledali.“ Teprve devatenáctiletá Cindy, která k nám zavítala až z Tchaj-wanu, si o Češích také vytvořila svůj obrázek: „Možná to bude znít trochu nevhodně, ale pokud bych měla obyvatele Tchaj-wanu srovnat s Čechy nebo Evropany obecně, rozdíly to budou opravdu zásadní. Jste lenivější, méně pracovití a neorganizovaní. Na druhou stranu jste ale poměrně dochvilní, toho si opravdu vážím,“ dodává s úsměvem na tváři.

Úspěchy české kuchyně

Na otázku, jak jim zachutnala česká jídla, reagují studenti různě. „Česká kuchyně je opravdu zajímavá. Našla jsem si v ní několik jídel, která jsem si oblíbila, na druhou stranu jsou naše zážitky hodně ovlivněny tím, že se častokrát stravujeme spolu s žáky ve školních jídelnách. A tam se prý o úplně ukázkovou českou kuchyni nejedná,“ říká dvaadvacetiletá drobná Zefanya z malajsijského města Kuala Lumpur a dodává: „velice jsem si však oblíbila váš zvyk občas obědvat sladká jídla. Mám totiž ráda cokoliv sladkého, takže uvažuji, že například kynuté knedlíky nebo buchty zkusím upéci i doma v Malajsii.“

Své oblíbence mezi českými jídly si našli skoro všichni. „Studenti se mě při přednáškách častokrát ptají, jaké je moje nejoblíbenější české jídlo. Pokaždé říkám, že nejvíce mi zachutnala svíčková,“ odpovídá na otázku Tania Kichaliuck z ukrajinského Ostrohu.

Další mé dotazy směřují k prezentacím, které si cizinci před odjezdem do České republiky připravili. Prostřednictvím nich se žákům snažili nastínit, jaké jsou jejich rodné země – bez ohledu na turistická doporučení, varování a bez ohledu na předsudky, které mohou obraz jejich zemí značně zkreslovat.

„Podle mě se studentům nejvíce líbí část, ve které jim ukazuji arabskou abecedu. Říkají mi, že arabské znaky vypadá jako smajlíci nebo jiné obrázky,“ říká tuniská studentka Arij Jaouani, které nikdo neřekne jinak než Jou Jou. „Já mám asi nejraději část, kdy se žáci snaží vyslovovat arabské hlásky nebo slova,“ dodává.

Sula Cavalcante z brazilského města Brazilia se dělí i o své postřehy: „Studenti mě občas žádají, zda bych jim mohla něco říci v portugalštině. Mohou to být náhodné věci. Jen chtějí vědět, jak portugalština ve skutečnosti zní. Baví mě při tom sledovat jejich výrazy,“ říká mladá Brazilka s úsměvem. A stejně jako se stala součástí přednášek ostatních studentů nějaká pohybová aktivita, i ona do svých devadesáti minut jednu zařadila. „Poslouchání portugalštiny je u studentů oblíbené, největší úspěch ale vždy sklidilo tančení na písničku Ziriguidum.“

DSC_0061

Zefanya z Malajsie (vlevo) a Jou Jou z Tuniska (vpravo) poznávají české školní prostředí. Zdroj: Markéta Popelářová

Vinný sklípek a české pivo

Pro zahraniční návštěvu nebyl týden strávený v Ústí nad Orlicí jediným týdnem v České republice. Celý projekt Edison trval přibližně šest týdnů, přičemž první z nich byl věnovaný stmelování kolektivu a přípravě prezentací, které využili v následujících pět týdnech na pěti různých školách. Jelikož je projekt řízen organizačním týmem Aiesec Brno, většina základních nebo středních škol, jež studenti objížděli, se nacházela právě tam. Aby však jejich pobyt zde v Čechách byl pestřejší, na dva týdny vyjeli studenti mimo brněnskou oblast, a to do jihomoravského Kyjova a do východočeského Ústí nad Orlicí. Všichni se shodují na tom, že na pobyt v Kyjově vzpomínají rádi i díky návštěvě vinného sklípku. Během večera s moravským vínem prý totiž všechny možné zbylé kulturní bariéry v jejich kolektivu naprosto vymizely.

V této souvislosti se rovnou ptám i na jejich vztah k českému pivu. Studentka Tania z Ukrajiny říká: „Jestli mi chutná vaše české pivo? Samozřejmě ano. Myslím, že můj táta doma na Ukrajině by na mě, co se týče pití piva, mohl být opravdu pyšný (smích)“.

Perličky z českého jazyka

Díky tomu, že ve skupině studentů se sešlo tolik odlišných národností z mnoha jazykových skupin, má další otázka míří na jazyk český. Angličtina podle všeho nedělá nikomu z nich žádný problém, ovšem čeština už by mohla být jiným, tvrdším oříškem.

„Umím říci jmenuji se, ahoj, děkuji, na shledanou, dobrou noc a dobrý den,“ říká čtyřiadvacetiletý Ricardo z Mexika a hned dodává: „a pokud jdu do restaurace, rád používám frázi: Jedno pivo, prosím.“

Zjišťuji, že podle výběru slov, které se studenti z češtiny naučili, lze také snadno odhadnout, co si v Česku oblíbili. „V češtině ráda používám slovo tak, prosím, děkuji, svíčková, kofola, buchtakobliha,“ potvrzuje moji teorii drobná malajsijská studentka Zefanya. I Jou Jou z Tuniska k debatě přispívá svými jazykovými vědomostmi: „Kromě zaběhlých frází a pozdravů jsem se naučila jednu opravdu originální větu: Zítra večer o půlnoci pojď sem. Ale ještě jsem ji nepoužila, snad jen z legrace s mou ubytovatelkou,“ dodává se smíchem.

Mexičan Ricardo Zavala během své prezentace. Zdroj: Archiv - Markéta Popelářová

Mexičan Ricardo Zavala během své prezentace pro studenty.
Zdroj: Markéta Popelářová

Česká republika z pohledu cizinců

Týden strávený v Ústí nad Orlicí byl pro studenty jedním z posledních, následoval po něm už jen jeden jediný, který věnovali žákům základní školy v Brně. Poté se již někteří z nich museli vrátit zpátky domů, aby nezameškali příliš ze studia na své univerzitě, zbylí ještě pokračovali v objevování Evropy, tentokrát však už na vlastní pěst.

Česká republika je opravdu úžasná země. Pokud by se mě kamarádi zeptali, určitě bych jim řekla, ať sem zavítají. Cestu by ale neměli omezit jen na pár dní, protože Česká republika nabízí daleko více,“ odpovídá Jou Jou na můj dotaz, s jakými pocity bude na naši zemi vzpomínat.

„Česko se mi opravdu líbí, i když je v mnoha ohledech tolik rozdílné od Tchaj-wanu,“ hodnotí náš stát s úsměvem studentka Cindy, „až se vrátím zpátky, myslím, že mi bude chybět čistá obloha, jakou máte tady. Díky menšímu znečištění tu v noci mohu vidět mnoho hvězd.“

Radost z návštěvy České republiky má podle všeho i Mexičan Ricardo. „Klidně bych se odvážil tvrdit, že jsem tu zažil jedno z nejlepších období svého života. Nikde jsem nezažil tolik zábavy jako zde, nikde jsem nepotkal tolik skvělých lidí najednou,“ shrnuje Ricardo všechny své dojmy s úsměvem na tváři.

Vypadá to tedy, že Česko má zahraničním návštěvníkům stále co nabídnout. A to i přes náš občasný odtažitý přístup k lidem a rozporuplné jídlo ze školních jídelen. Souhlasíte?

Zdroj perexové fotografie: Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Markéta Popelářová

Na světě je plno věcí, které mě dokážou nadchnout. Ale když začnete konverzovat na téma vzdělávání, věřte mi, jdete na jistotu. Stejně tak si ale s vámi ráda popovídám o cestování, jazycích, zajímavých lidech, hezkých kavárnách a minimalismu. Nejen prostřednictvím článků se pokouším přispět k tomu, aby se lidé dozvídali o nových projektech a myšlenkách, které by je mohly inspirovat k cestě za svými vlastními cíli. Protože na dělání toho, co nás baví, není v životě nikdy pozdě.

Zanechte komentář