Francouzský humor v brněnském Městském divadle

Divadlo Kultura / 26.3.2015

Městské divadlo Brno baví od poloviny března své diváky francouzskou konverzační komedií Jméno. Je však představení až tak zábavné, jak na první pohled vypadá?

Další premiérou na prknech Činoherní scény Městského divadla v Brně se po Skleněném pokoji stala francouzská komedie o pěti hercích s všeříkajícím, ale zároveň nic neříkajícím názvem Jméno. Proč nicneříkajícím? Protože o to jméno tam ve finále zas až tak moc nejde.

Marocké menu a hra na pravdu

Zkuste si představit, že připravujete večeři pro svou rodinu a přátele. V bytě máte nepořádek, který ještě před příchodem hostů musíte uklidit, do toho se vám na plotně pálí kuskus a na drátě máte upovídanou maminku. A takhle nějak to jednoho jinak celkem obyčejného večera vypadá u Elisabeth a Pierra Garaudových. Na hostinu v marockém stylu k nim má přijít Elisabethin dlouholetý kamarád Claude a také její bratr Vincent se svou manželkou Annou, která je těhotná. Anna má však jako obvykle zpoždění, a tak se ti čtyři musí na nějakou dobu zabavit bez ní. Vše se zvrtne ve chvíli, kdy Claude položí Vincentovi na první pohled zcela nevinnou otázku – jak se bude jmenovat jejich potomek? To, co začalo jako neškodný žert, se však změní v krutou hru na pravdu.

Co všechno může rozpoutat jeden nevinný žert?

Co všechno může rozpoutat jeden nevinný žert?

Two women and three men show

Pomyslným vypravěčem celého příběhu, jehož hlas můžeme na začátku a na konci představení slyšet z reproduktorů, je Annin manžel Vincent, kterého velice zdařile ztvárnil Martin Havelka. V ženských rolích excelovaly Alena Antalová a Viktória Matušovová, které se většinu doby snažily situaci uklidnit, nicméně samy měly v představení hned několik silných momentů, kdy už i jim došla trpělivost a řekly svým mužům pěkně od plic, co si doopravdy myslí. Pětičlennou sestavu doplnil Viktor Skála jako univerzitní profesor literatury Pierre a s rolí „hyacinta“ Clauda, o kterém si všichni jeho přátelé myslí, že je čtyřprocentní, ale on přitom randí s Elisabethinou a Vincentovou maminkou, se skvěle popasoval Jakub Uličník.

Mužská část osazenstva. Zleva Viktor Skála, Jakub Uličník a Martin Havelka.

Mužská část osazenstva. Zleva Viktor Skála, Jakub Uličník a Martin Havelka.

Současná Paříž

Celé představení se odehrává v reálném čase. Jako bychom byli spolu s postavami v jejich obýváku, spolu s nimi si uzobávali zaalouk, čučuku, kuskus a další dobroty a pozorovali, jak se spory mezi nimi s postupem večera stále víc a víc vyostřují. Dalším zajímavým faktem je také to, že je představení zasazeno do současnosti, o čemž se nás autoři inscenace snažili přesvědčit nejen narážkami na dnes velice populární sociální sítě. Chvílemi mi však přišlo, jako by se jednalo spíše o druhou polovinu století minulého, což v kombinaci se zmínkou o Facebooku působilo poněkud komicky.

V představení dojde i na fyzický souboj.

V představení dojde i na fyzický souboj.

Jméno je typická konverzační komedie, která však i navzdory příjemnému francouzskému humoru diváka příliš nestrhne. Není zcela jasné, v jaké době se příběh odehrává, Vincentův hlas na začátku představení působí poněkud rušivě a na můj vkus padne na jevišti za ty necelé dvě hodiny až moc sprostých slov.

Inscenace: Jméno
Autoři knižní předlohy: Matthieu Delaporte, Alexandre de La Patellière
Divadlo: Městské divadlo Brno
Premiéra: 14. března 2015
Režie: Petr Gazdík
Herecké obsazení: Alena Antalová, Viktória Matušovová, Jakub Uličník, Martin Havelka, Viktor Skála
Cena: 320-360 Kč

Zdroj všech fotografií: Městské divadlo Brno

Silvie Kostovská

Silvie Kostovská

Studentka bohemistiky a hispanistiky, nelítostný grammar nazi, nenapravitelný shopaholik, kavárenský povaleč, blázen do kultury, vášnivý pisálek s fetiší na očuchávání knížek, Brňák duší, cestovatel tělem a milovník dobrého jídla (zejména sladkého), toť moje maličkost. Na Generaci 21 zastávám post editorky sekce Na talíři. Kromě Generace píšu ještě blog Twenties girl (twentiesgirl.wix.com/twentiesgirl).

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Anna B.

    Obvykle na texty začínajících autorů nereaguji, ale když necháme růst dříví v lese jen tak, zplaní.

    Číslo čtyř procent vzešlo ze studie provedené na nereprezentativních souborech jedinců, navíc pramení ze studie publikované již v roce 1994! Je až neuvěřitelné, že tento mýtus stále přetrvává. Bohužel své tvrzení v tento moment ničím nepodložím a můžeme spekulovat o subjektivních preferencích, ale slovo čtyřprocentní se za dobu svého používání stalo již jednou z urážek (a mimochodem, ani když v inscenaci přezdívku vysvětlují i těmi nejvulgárnějšími výrazy popisujícími homosexualitu, toto slovo nepoužijí, takže nemohu vzít ani v potaz jediné možné ospravedlnění skrývající se za slůvky „ale oni to říkají“). Stále ve mně hlodá dojem, že se za výraz čtyř procent schová akorát člověk, kterému se snad výraz gay nebo homosexuál zdá příliš definitivní a to už můžeme nadinterpretovat, zda se mu nepříčí a dále jak moc s touto skupinou sympatizuje nebo naopak. Pamatujte, že i jedno použité slovo v prvním případě promlouvá o pisateli (ostenze – zkuste dostudovat, tento termín se může hodit). Ale to není míněno jako urážka autorky, jen vysvětlení, jak je důležité vážit slov a správně je vybírat, protože každý publikovaný text v první řadě vypovídá o autorech samotných.

    Docela by mě zajímalo vysvětlení, na základě čeho přišla pisatelka k dojmu, že se jedná o ukotvení v druhé polovině minulého století? A to by mělo být z recenze jasné ihned, aniž by si čtenář musel o vysvětlení psát (ale těch proč je více – proč nestrhne? proč působí rušivě? atd. Ale k tomu se ještě dostanu.). I kdyby slovo Facebook padlo zcela samoúčelně, dává to jasný signál, ve které době se příběh odehrává. A postavit na tomto „problému“ dva odstavce recenze, je poměrně přehnané. A to je kámen úrazu stavby celého textu a schopnosti interpretace divadelního arteaktu. Opravdu vás zaujala/pohoršila jen sprostá slova, o kterých se nutně musíte zmínit, a kterými končíte svůj text, protože to si jako hlavní závěr jako čtenář pamatuji a odnáším. Jako inscenátora by mě to i docela mrzelo.

    Jen pro informaci klišé o „velice zdařilém ztvárnění“, „excelování v rolích“ nebo „skvělém popasování“ o herectví ale vůbec nic neřekne, ani čtenáři, ani herci. Závěry líbí-nelíbí může dělat možná tak dobrý a zkušený kritik s třicetiletou praxí, ale ani ten si nedovolí být takto neprofesionální. Pokud mohu radit, od mladé a méně zkušené recenzentky by se více očekával pokus o trochu analýzy, což se učí v prvních dnech při studiu divadelní vědy, a když to nejde, začíná se popisem, ze kterého se po pár zkoušeních a pár neúspěších časem dají něčím podložené závěry dělat, ale chce to trénink. Ale v tomto případě prostoru na skle obrazovky počítače je více než dost, tak s chutí do toho. A trochu terminus technikus, zcela zjednodušeně pro laika – nepleťte si prosím herce a role, které ztvárňují. Tedy v případě vašeho textu AA a VM situaci neuklidňují, situaci uklidňují Elisabeth a Anna. Tedy postavy, kterým svou tělesnou a psychickou materii propůjčují herečky. Stejně tak existuje rozdíl mezi termíny představení a inscenace – zkuste si již dohledat sama.

    A snad ještě jedna ale opravdu dobře míněná rada na závěr, přečtěte si občas profesionální periodikum (Divadelní noviny, Svět a divadlo) a ještě lépe, zaměřte se na profesionálního recenzenta/analytika publikujícího v něm. A inspirujte se alespoň co se přemýšlení o divadle týče, třeba se to promítne i do toho psaní. Pokud divadelní recenze píše každý samouk, je vlastně zbytečné, aby vůbec takové texty vznikaly, i recenze má svá pravidla a ta by se měla ctít. I když jsou divadlo, literatura, hudba a další uměny otevřené všem, ne každý jim musí rozumět. Je úctyhodné, že se nesnadným kritickým odvětvím chcete zabývat, ale i zde je třeba se vzdělávat.

    Srdečně zdravím a přeji mnoho úspěchů v další práci.