Eliška Kuchtová

„Někdy se cítím být víc technologem než umělcem.“

Design / 5.2.2013

Jedním z největších talentů současného designu je studentka pražské VŠUP, která už sbírá úspěchy po celém světě. Poznejte Elišku Kuchtovou!

Eliška Kuchtová, studentka Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze a od nedávna laureátka Národní ceny za studentský design 2012, začala po umění obuvi prahnout už na gymnáziu, kde si její tvorby a nadšení všiml učitel výtvarné výchovy a navrhl jí, aby vyzkoušela přijímací zkoušky na VŠUP. Eliška byla přijata hned napoprvé. Dnes je mladá obuvnice v pátém ročníku a má za sebou celosvětové úspěchy – účast na prestižním workshopu Son Fortesa na Mallorce, stáž v obuvnické firmě v Amsterdamu, probíhající stáž v celosvětově známém španělském Camperu nebo již zmíněnou Národní cenu za studentský design s kolekcí Simply for Simple, čímž se stala teprve druhou ženou, která si z této prestižní soutěže odnesla první cenu. Eliščinu tvorbu najdete také na Facebookových stránkách Cutulum.

 Čím sis přála být jako malá?

Paní doktorkou.

Co Tě vedlo ke studiu oděvního a obuvního designu?

Když mi bylo asi patnáct let, začala jsem si vyrábět boty sama pro sebe. Mám docela obří nohy a nemohla jsem pro sebe sehnat pěkné boty. Určitou roli pak hrálo také to, že jsem byla od mala vedená mamkou a babičkou k ručním pracím. Občas jsem se někde zašila a kutila všechno možné. Od stavění bunkrů, keramiky, vyšívání. Mám za sebou stovky hodin strávených vyvoláváním fotek ve sklepě. Vlastně si ani přesně nevzpomínám, proč jsem se pak rozhodla zrovna pro boty. Asi to bylo těma velkýma nohama.

Co pro Tebe znamenalo přijetí na prestižní VŠUP? Jak ses připravovala na talentové zkoušky?

Přijetí pro mě bylo velké překvapení. Na školu jsem se dostala hned napoprvé. Bylo mi 18 let a měla jsem před maturitou na gymnáziu. Na přijímačky jsem se připravovala dva roky. Chodila jsem na kurzy kresby k panu ak. mal. Vlastimilu Elšíkovi a figurální kresbu na VŠUP. Dost mi pomohl výtvarný seminář, který u nás na gymnáziu vedl jeden pan designér, také absolvent VŠUP. A byl to vlastně on, kdo mě ponoukl k tomu zkusit přijímačky na VŠUP.

Eliška Kuchtová

„Jako malá jsem chtěla být doktorkou“, zdroj: foto Jana Šašková

Jaké je studium v Ateliéru designu oděvů a obuvi pod vedením české návrhářky Liběny Rochové?

Baví mě to. Naučila jsem se na škole spoustu věcí. Také dost věcí o sobě. Člověk tam pomalu přichází na to, co ho vlastně těší a co mu jde. Také ale objevuje to, co mu nejde vůbec. A to je taky důležitá zkušenost. Postupně jsem se naučila, jak vůbec pracovat, tedy něco vymýšlet a navrhovat, jak věci vnímat a jak o nich přemýšlet. To se naučit nedá, musí se to najít. Ze začátku jsem se snažila poznat přístup paní Rochové, abych lépe pochopila to, co se mi snažila vysvětlit na konzultacích. Brzy jsem si ale začala uvědomovat, že to moje cesta není a být ani nemůže, že si musím najít tu svou. Rozumějte dobře, já si její práce moc vážím a vážím si jí i jako člověka. Paní Rochová má spoustu zkušeností, jak pracovat s oděvem, střihy a materiály. V její tvorbě je důležitý ten výtvarný aspekt. Práce s objemy a tvary. Já se někdy cítím být víc technologem než umělcem.  Potřebuji o věcech nejdřív přemýšlet. Věci musí dávat smysl.

Poslední dobou ale ve škole netrávím moc času. Teď jsem na půlroční stáži ve Španělsku, předtím jsem pracovala čtyři měsíce v Amsterdamu. Super zkušenost a zábava byla stáž u nás na VŠUP v Ateliéru Designu III u Honzy Němečka a Michala Froňka před dvěma lety.

Tvým prvním velkým úspěchem byla v loňském roce Národní cena za studentský design. Kde se zrodila myšlenka na kolekci Simply for Simple, se kterou jsi vyhrála?

Jednou mi kamarádka architektka půjčila knížku Ticho a světlo od Louise Kahna. Je to souhrn jeho přednášek a esejů. Kahn se v té knize věnuje samotnému procesu navrhování. Metodicky popisuje takový „návod“ a postup. Mě ta knížka hodně oslovila. Setkala jsem se s něčím takovým vůbec poprvé a rozhodla se ty úvahy vložit do své práce. Kahn psal o Řádu a jeho objevování jako o součásti navrhování, o tom, že uvažujeme-li o věcech, měli bychom začít pochopením jich samotných, čím věci jsou, k čemu a jak mají sloužit. Měli bychom pochopit „formu“ věcí. Psal o tom, že navrhování jde ruku v ruce s „pochopením formy“ a pocitem, který se odehrává v člověku. Důležité je pak zvolení konstrukce, které nás posouvá k prvnímu návrhu právě skrze pochopení konstrukce. Nevím, jestli to je srozumitelné. Můžu se to pokusit popsat na těch svých botách. Ty jsou modelované z jednoho kusu usně. V místech, kde dochází k tažnosti materiálu, je ta useň přeložená nebo přehnutá tak, že vynikne i rubová strana usně. Tím se bota zpevní, není potřeba dalšího šití ani tužících komponentů. Kontrast rubu a líce pak funguje i esteticky. Tímto jsem se snažila docílit něčeho z toho, o čem píše Kahn ve své knize; a tedy, že vnímání a respektování materiálu nás vede pochopení formy. Snažila jsem se také pracovat s materiálem tak, aby našel svůj účel v konstrukci.

Eliška Kuchtová

„Důležité je pro mě dělat věci, které mám ráda a které mají smysl.“, Zdroj: foto Jana Šašková

Jak jste se dostala k práci ve španělském Camperu? Co práce v takové firmě obnáší?

Napadlo mě to minulý rok v březnu. Poslala jsem jim své portfolio a napsala, že bych pro ně ráda začala pracovat jako stážistka. Po měsíci se mi vrátila odpověď, že stáže pro studenty u nich v designcentru možné nejsou, že se jim ale moje práce líbí a jestli bych nechtěla přijet v létě na workshop Son Fortesa, který pořádají už několikátý rok na Mallorce. Na workshop přijelo dalších 12 designérů. Polovina byli čerství absolventi, ostatní podobně jako já ještě studovali. Pracovali jsme osm dní na vlastním projektu v krásném zázemí. Během workshopu probíhaly různé přednášky, potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí. Poslední den po závěrečné prezentaci za mnou přišel takový drobný starší pán a zeptal se, jestli bych pro Camper nechtěla pracovat. Hned jsem mu řekla, že klidně jo. Pak jsem se dozvěděla, že to je pan majitel, vnuk pána, co firmu kdysi založil.

Teď to bude třetí měsíc, co tu pracuji. Zatím pracuji na dětských botách, mám na starosti tři linie – kolekce. A dost mě to baví. Je to úplně jiná práce než jsem dělala doposud. Vážím si i té zkušenosti pracovat pro velkou firmu. Musím říct, že v lecčems je to větší pohoda. O spoustu věcí je postaráno, vy máte svoji práci „od-do“ úplně jasnou a plánovatelnou. Zatím to není o probděných nocích v dílně, jak to znám ze školy. Ale uvidíme, třeba na to ještě dojde.

Byl to velký šok přejít z pražské vysoké školy na stáž do světové obuvnické značky?

Asi bych nemluvila o šoku. Mám tu spíš takový pocit, že tu čas plyne hezky pomalu, jakoby se neřeklo a jen tak, aby to neproteklo mezi prsty. Vážím si prostředí, které máme v práci.  V designcentru pracuje asi 10 dalších designérů, pak asi 20 technologů a lidí ve vzorkové dílně. Všichni mezi sebou mají hezké vztahy, vzájemně si radí a konzultují napříč odděleními. Jsem tady ráda.

Velký rozdíl jsem spíš vnímala minulý rok na jaře, kdy jsem byla na stáži v holandském studiu Joris Laarman Lab. To byla pro mě velká a nová zkušenost. Nejen co se týče práce. Bavilo mě objevovat Amsterdam, poznávat, jak tak lidi žijí a jak uvažují. Nová pak byla skutečnost, že jsem byla spoustu času jenom sama se sebou. To se pak dějí věci. Člověk leccos přehodnotí. Na Amsterdam mám ale krásné vzpomínky.

Eliška Kuchtová

„K ručním pracím mě vedla už moje maminka s babičkou.“, zdroj: foto Jana Šašková

Máš za sebou i jiné zkušenosti s obuví?

Botám se věnuju od té doby, co studuji na VŠUP, tedy pátým rokem. Protože se náš ateliér během prvních tří let mého studia celkem třikrát stěhoval, většinu času jsme neměli dovybavenou dílnu na boty. A tak jsem hledala a učila se všude možně. Prvák bych asi nezvládla bez Tondy Šimona, spolužáka, který mi radil a pomáhal. Pak jsem byla na kratičké praxi v Essi spol. s.r.o. v Uhlířských Janovicích. Několikrát mi pomohl a poradil pan Bábor z Brna, který se věnuje zakázkové výrobě bot. Před dvěma lety se zrodil nápad Cutulum, kdy jsem poprosila o pomoc moravskou firmu FLEXIKO CZ s.r.o., kde se malosériově vyrábí flexiblové boty. Moc si vážím toho, že ta spolupráce s nimi stále pokračuje. V té době se přišli podívat do školy Radek Zachariáš a Martin Lavart. To jsou v České republice mistři v klasickém ševcovském řemesle. Pozvali mě, ať se k nim přijdu podívat do dílny. Na Felbabce mi pak Radek radil s výrobou kolekce Simply for Simple. Jednou z posledních zkušeností byla praxe v holandském studiu Joris Laarman Lab, kde jsem spolu s dalším stážistou, studentem technologické univerzity TU Delft připravovali nový koncept výroby bot pomocí digitálních technologií. Projekt  Footprint je momentálně ještě ve vývoji. Stavíme stroj, hledáme materiál. Doufám, že to dobře dopadne a budeme jej moci letos dokončit a představit. Uvidíme.

Co je pro Tebe nejdůležitější při navrhování bot?

Asi to jsou to spíš obecnější věci, které bych nerada vztahovala jen k botám. Pro mě je důležité dělat věci, které mám ráda a které mají smysl. A ten vidím v pravdě a opravdovosti, v užitku a kráse věcí, s nadhledem a radostí.

Kolik párů bot vlastnit je tak akorát?

Ze zdravotního hlediska je dobré mít více párů bot a ty boty pak střídat. Což mohu potvrdit, neb jsem jednou z těch, co jsou schopni nosit jedny boty celý rok a teď s bolavými zády přicházím na to, že to není moc dobře.

Děkuji za rozhovor a přeji Ti hodně úspěchů do budoucna!

Zdroj perexové fotografie: foto Jana Šašková

Andrea Vytlačilová

Andrea Vytlačilová

Studentka a snad i trochu umělkyně píšící o módě a stylu. Často a velmi ráda na cestách s blokem a pastelkami v ruce.

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Alice Muziková

    Skvělý článek! Boty vypadají opravdu skvěle a autorka rozhodně působí sympaticky 🙂