Cestovatel Oldřich Bubák: Jakýkoliv nápad je realizovatelný

Cestování / 12.3.2015

Nejdůležitější v životě je vědět, co chcete, a nebát se překážek. Oldřich Bubák je v tomto ohledu přeborníkem. Čtěte dál a dozvíte se, co za jeho úspěchem vězí.

Pro rozhovor volím známou pardubickou čajovnu Chelsea. Pan Bubák má nejraději čaj pu-erh, který také hned objednáváme. Náš cestovatel působí na první pohled docela drsně, ale hned po mocném stisku ruky se doširoka usmívá a velmi neformálním tónem mě pobízí, ať se nebojím ptát na cokoliv.

Ololdrich_bubakdřich Bubák

První člověk v České republice, který dobyl pěšky oba světové póly. Navštívil většinu zemí světa, z nichž nejvíce si zamiloval Nepál. Je zakladatelem Česko-nepálské společnosti, která se zabývá zejména pomocí místním obyvatelům. Kromě toho fotografuje, hraje na bicí, učí angličtinu, píše prózu, poezii a dělá profesionálního průvodce po Himálaji. Je vystudovaný inženýr. Trvale žije v Pardubicích, kde také pracuje. Poslední dobou se zamýšlí nad podstatou existence člověka na zemi a nad směřováním celého lidstva.

Jste cestovatel, inženýr, hudebník… máte zkrátka spoustu aktivit. Jak to všechno stíháte?

Tuto otázku dostávám velmi často. Vše závisí na rozumném rozdělení času, vaší schopnosti zkoncentrovat se na věc a především na tom, abyste tu věc, na které právě děláte, dělal rád. Jo a další podmínkou je obklopit se tvořivými lidmi. S lemplem nemůžeš dělat velké věci.

Pro mě je vždy cílem dotáhnout každou věc do konce; jak se říká lidově uzavřít kruh. Kruh nese význam jednoty, absolutna, dokonalosti; v buddhismu je symbolem pomíjivost, vzniku a zániku. Pro mne je navíc důležité kruh uzavřít i tím, že se podělím o vše s ostatními. A pokud to má pozitivní, tvořivý a smysluplný obal, potom je možné se posunout výše. Jako po spirále.

Ještě malou poznámku. Tuto otázku samozřejmě generují lidé, kteří dost pochybují, to nemyslím zrovna vás. Pochybovačností je infikováno hodně obyvatel Polabské nížiny a tomu odpovídají i jejich výstupy – místo toho, aby řekli například: „Ty vole, ten je dobrej!“, tak řeknou: „No kdo ví, jak to je, tohle se mi nezdá!“

Myslíte, že vám ostatní závidí?

Celý život! (smích) Ale ono to je utužující, hodně tě to cvičí, je to jen další bariéra, kterou musíš překonávat – ta úplně první. Když mám třeba nějaký ulítlý projekt, lidi koukají: „Co to je, proč to děláš“… miliony otázek. Místo toho, aby ti pomohli, snaží se tě stáhnout zpět do krabice, do nivelizace.

Vám je blízká buddhistická filozofie. Co to pro vás znamená „být buddhista“?

Ano, dávám přednost této filosofii. Líbí se mi, že je bezbožná, je to v podstatě morální kodex, který tě vede, který ti dává možnost – cestu – střední cestu, jak projít smysluplně tou svojí (většinou) strastiplnou existencí. Vidíte to kolem sebe. Stačí se rozhlédnout a z deseti lidských příběhů je osm i devět hrůzných a zmatených.

Nepal

Buddhismus pana Bubáka velice inspiruje.

Jinak nejsem buddhista v pravém slova smyslu. Buddhisté lidem jako já říkají „laik“. Žiji v hříšném světě, a tak se snažím vše dělat alespoň s etikou.

Chtěl byste žít v některé jiné z těch mnoha zemí, které jste navštívil?

Vždycky jsem chtěl jet odsud pryč, poznávat lidi, cestovat do nejzazších koutů Země. Před mnoha lety jsem chtěl žít v Chile, potom v Barmě, Nepálu, ale jak člověk stárne, přeci jen si uvědomí, že naše země je to nejlepší místo na světě. Stále více mne to táhne domů, dříve jsem ten pocit měl také, ale byl skrytý. Myslím, že lidé, především mladí lidé, by měli cestovat, aby si začali vážit toho, že zde mohou žít.

Pracujete na plný úvazek. Váš zaměstnavatel musí být nejspíš dosti tolerantní vzhledem k vašim zájmům.

Ano. Vždycky jsem s tím měl problém. A abych byl tolerantní vůči ostatním, byl jsem nucen odejít z práce. No a v současné době, pár let před důchodem, jsem se rozhodl trochu změnit svůj život, jednak proto, abych začal zpracovávat své materiály, zážitky a vjemy z cest, no a samozřejmě také proto, abych si vylepšil důchodový koeficient (smích). Omezil jsem cestování a snažím se tvořit, psát, přenést to vše z palice na papír. No a až půjdu do důchodu, začnu opět jezdit.

Hory jsou pro pana Bubáka srdeční záležitostí.

Hory jsou pro pana Bubáka srdeční záležitostí.

Pocítil jste někdy během výpravy strach, že to celé nemusí skončit dobře?

Kdybych řekl, že ne, tak bych lhal. Ale před lidmi jsem vystupoval tak, že strach nemám; učil jsem je, že prostě neexistuje, aby se něco stalo. Už jsem o tom mluvil. S klienty jsem pracoval vždy tak, abych je udržoval v koncentraci. Aby si uvědomili, že během cesty už neodpovídáš jen za sebe;  každá malá chyba, nepozornost, nekoncentrovanost pod vlivem extrémních podmínek vyvolá velký problém.

Jak člověk stárne a nasává zkušenosti, dochází ke zlomu. Začíná dominovat mnohem více odpovědnost. Samozřejmě to vše souvisí i s výběrem klientů, kteří jsou schopni všechny moje rady akceptovat.

Jste zakladatelem Česko-nepálské společnosti. Co je cílem tohoto projektu?

Nepál je strašně chudá země. Když se dostaneš do prvního kontaktu s ní, okamžitě ti někde uvnitř hlavy přehodí výhybku a začneš přemýšlet o pomoci druhým. Myslím si, že do této země by se dalo hrnout miliony dolarů a nebylo by to moc vidět. Já jsem začal tedy u prostých lidí. U nich je každá malá pomoc – finanční i hmotná – viditelná. Domluvil jsem se se Šivou, svým nepálským kolegou, aby mi pomohl při této činnosti. Společnost jsme nazvali DANEVAT (nepálsky děkuji) – THU DŽE ČCHE (tibetsky děkuji, jsem ti vděčný).

V čem spočívá naše činnost? Shánění finančních prostředků na základní vzdělání dětí, jejichž rodiče na to nemají, nebo nemají rodiče vůbec. Když jsem v Česku, tak pomalu dávám dohromady peníze od lidí, kteří nemají možnost jet do Nepálu, ale chtějí pomoci, např. adopcí na dálku. Když jsem v Nepálu, tak například každou expedici končím v nějaké nepálské škole. Cesta – expedice má nejen sportovní, poznávací a vzdělávací charakter, ale i duchovní. Myslím, že každý člověk, když je v bezprostřední interakci s prostředím, tak rád pomůže ihned na místě, protože peníze (jedná se řádově o 100 – 200 USD) dává konkrétnímu dítěti a nemusí je někam posílat.

Vy tedy působíte i v Tibetu?

Jo, i když to není moc oficiální. Číňani to nemají rádi. Dřív jsme tam ale vozili třeba brýle – pro ně to je něco naprosto nedosažitelného.  Abych to vysvětlil. Tady v Česku jsme vždy sesbíraly ty, které již lidé nepoužívají, nebo je chtějí vyhodit.

jizni_pol

Dobytí jižního pólu.

Dobyl jste kromě jiného jako jeden ze dvou Čechů oba světové póly, musíte tedy mít vynikající kondici. Jak trénujete?

Dobyl je monumentální slovo. Došel jsem tam – pěšky, na lyžích, se saněmi.  Asi by tam došla většina lidí, tady se jedná spíše o celý projekt, tedy zrealizovat to od nápadu až po to podělení se s druhými. To je už dost obtížné.

Samotný sportovní výkon je ve srovnání s ostatními vynaloženými energiemi někdy dost nevýznamný. Ke každému projektu přistupuji s filozofii, že vše je možné – vše je realizovatelné. Součástí toho všeho je samozřejmě i kondice. Nikdy jsem nebyl vrcholový sportovec. Ale trénovat se musí. Kdybych řekl rekreačně, tak to vyzní dost jednoduše. Prostě každý by na sobě měl pracovat s etikou. Takže jezdím na kole, plavu, v zimě trenažéry.

Nad tím vším ale stále tepe práce s hlavou. V Himálaji, výškách nad 3500 m. n. m. najednou zjistíš, že sice fyzická kondice je důležitá, ale jak máš problémy s hlavou, nedáš to.

Co hygiena? To přeci není jen tak, se v minus 60 stupních osprchovat?

Jak pro koho. Pro většinu lidí by to bylo dost nepříjemné. Prostě vylezeš ze stanu, svlíkneš se a vydrbeš sněhem. Je to samozřejmě opět o palici.  Dnešním lidem pomáhají již výplody vědecko-technické revoluce. Umožňují jim jednat dostat se do extrémních podmínek, ale i tam nějaký čas strávit. To bylo před dvaceti lety nemyslitelné. A to nemluvím o lidech ze začátku minulého století, kdy bylo vše velmi primitivní a z organických materiálů.

Jsou oba póly stejně těžké na zdolání?

Každý je diametrálně odlišný. Pouze jediným spojovacím prvkem je zima. Jiná geografie, jiný zážitek. Velmi jednoduše řečeno. Na severní pól jdeš metr nad mořem po ledu. Ten led se pohybuje a driftuje a naráží na sebe a vytváří bariéry, které musíš překonávat. Moc se tam nenudíš. Na jižní pól na antarktickém platu jdeš po rovném ledu a ve 3 000 m. n. m., takže hodně lidí tam má problém s dýcháním. Navíc musíš bojovat se silnými větry, ne po luštěninách, ale s těmi, co se ženou z jihu na sever. A také z hrůznou nudou.

Náhle přeruší náš rozhovor pán v kšiltovce, srdečně se s naším cestovatelem zdraví a poplácává ho. Je vidět, že pan Bubák je místní celebrita…

led

Ledové kry mohou být pěkně nebezpečné.

Dalším rozdílem jsou finance. Expedice na severní pól je mnohem levnější než na jižní.  Z toho vyplývá i psychické zatížení. Já jsem si užil více severní pól. Ten mě dostal – byly i slzy. Jižní pól jsem si z výše uvedeného důvodu užil postupně, ne najednou, ale po dílech.

Nepociťujete někdy po návratu určité zklamání či frustraci – takové to „Co dál“? Netoužíte být už zase někde jinde?

Frustrace nastává vždycky, když vyvane emoce radosti z dosažení nějakého cíle. Američané tomu říkají „dream killing“. Vždycky se těším na to, až něco dokončím, třeba i psaní knížky, nebo sestříhání filmu. Paradox je v tom, že se těšíte na cíl a zapomínáte na cestu. Z toho tedy vyplývá, že cíl je dobrý, ale důležitější je cesta.

Ano, po dobytí cíle skutečně vždycky radost vytlačí  frustrace a vyskočí otázka: „Co dál“? Zrovna nedávno jsem dopsal román. Každý den jsem seděl a prožíval velmi intenzivně ten příběh. Po dokončení poslední kapitoly najednou naskočil podivný pocit, smutek.  Tak jsem si zvykl na mé hrdiny, že jsem je nechtěl opustit.

Román! Co se od vás ještě nedozvím. Prozradíte mi, o čem bude?

Román jsem nazval Mandala a kámen. Hlavním hrdinou je tibetský mnich Nun, který dokončil svá dlouhá studia a po šestiletých meditacích v chrámu vysoko v horách vyráží na zkušenou do světa. Jeho Mistr s ním má však poslední noc před cestou ještě jeden plán, o kterém Nun nic neví.  Mistr v jeho karmické linii rozpoznal, že v jednom ze životů Nun strávil v době kamenné. A protože se svými kolegy vyřešili problém astrálního cestování s cílem dostat se do nějakého období historie lidstva a odtud přinést něco, co by ozdravilo současnou populaci, co by jim pomohlo ji očistit. Nun splňoval všechny vytknuté požadavky, a frekvence Země a další okrajové fyzikální podmínky byly v daném okamžiku příhodné, hrdina mohl být poslán do doby kamenné.

Příběh je o interakcích tří aktérů. Nuna, tibetského mnicha, Muja, lovce z doby kamenné, a Amuka, jeho otce a zároveň šamana kmene těch, co opracovávají kameny. Ještě něco. Každý mnich, co jde na zkušenou do světa, by si měl vzít s sebou nějakého žáka. V tomhle případě je žákem právě čtenář. Vřele doporučuji, je to mazec. Tento román je dalším mým snem, dostat se do doby kamenné. Vidíte, že vše je možné.

Předpokládám, že inspiraci jste získal na svých cestách.

Ano, především v Himálaji. Ve vysokých horách je totiž vždy obrovská tvůrčí energie. Ta mi vygeneruje v palici nějaký nápad a po příjezdu domů ho rozvinu. Teď mne napadá, že jsem si splnil ještě jeden sen. Můžu se o tom zmínit?

Skoro jako Amundsen.

Skoro jako Amundsen.

Jistě!

Mým dalším snem od klukovských let byl pokecat si s jedním z největších polárníků historie, Amundsenem. A tak jsem si sedl, dal do kupy veškerou literaturu, která je k dispozici, i anglickou a rozložil jsem ji po podlaze v pokoji, Amundsena jsem fiktivně posadil proti mně, na druhou stranu stolu a rok jsem si s ním každý večer povídal. Bylo o čem, protože jsem měl možnost navštívit mnoho míst, které na začátku minulého století dobýval. Neskutečný zážitek. Rozhovor přes staletí. Jednou ho taky vydám. Zatím ho mám jako ten román v šuplíku (smích).

Představte si váhy. Na jedné straně risk a na druhé zodpovědnost. Co převáží?

Řekl bych, že je to funkcí především zkušeností. Když jsem začínal cestovat, tak asi více dominoval risk nad odpovědností. Jak stárnete a moudříte, tak začíná dominovat odpovědnost. Ale jak jsem se již zmínil. Vše je o výběru lidí na daný projekt a samozřejmě umění koncentrace, tvořivosti, pozitivnosti a smysluplnosti bytí.

Jaké máte plány?

No nevím, jestli to vyjádřím správně. Plánů jsem vždy měl a stále mám hodně. V mém věku se více koncentruji na duchovní záležitosti. Pomocí nich bych chtěl zhodnotit své zkušenosti získané během mého života. Velkým pomocníkem k tomu je především psaní, potom radost z focení, filmování, organizace přednášek, výstav a rozhovorů do masmédií. Navštívil jsem mnoho míst na naší Zemi a stále více poznávám, že nad tím vším je dominující cesta – „plán“ – cesta do mého nitra, dostat se až na dno své duše.

Zbývá vám ještě něco, co byste rád viděl?

Myslím, že jsem viděl hodně. Začínám se vracet na místa, která jsem dříve navštívil, a v mnoha případech je to je velmi smutné, myslím především destrukci vlivem masové turistiky. Tak to moji chuť do cestování dost ovlivňuje.  No, co bych ještě rád viděl, či zažil. Vrátit se do Antarktidy, a mimo to mi v hlavě pulzuje nápad uskutečnit cestu (pár týdnů) se psím spřežením někde daleko na severu Norska a dále setkání se šamany někde na Dálném východě, spíš ruské části, někde kolem Jakutska. Uvidíme. Nechávám to na mých ochranných archandělech a andělech. Prý jich mám sedm. Ale jsou už dost unaveni (smích).

Fotografie poskytl pan Bubák

Zdroj perexové fotografie: Wikimedia Commons, Ian Dunster

Tomáš Stavrovský

Jsem studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a je mi 22 let. V Generaci 21 působím jako redaktor sekce Cestování a v Obraze. Píšu zejména o vlastních zážitcích z cest, čas od času připomínám některé historické osobnosti nebo se vyjadřuji k aktuálnímu dění.

Zanechte komentář