Den podepsání Maastrichtské smlouvy – počátek nové Evropy

V obraze / 7.2.2015

Nenápadné nizozemské město na hranicích s Francií bylo 7. února 1992 svědkem mimořádné politické události.

Po roce 1989 vývoj na starém kontinentě i na celém světě nabíral rychlý spád. Pád sovětského bloku, sjednocení Německa a vznik nových demokracií vedly k posílení optimismu v otázce vzniku jednotné Evropy. Prohlubující se ekonomická integrace, která započala již v padesátých letech, postupně směřovala k integraci politické a k zavedení společné měny. V  letech 1990 a 1991 probíhala zásadní jednání o budoucnosti společných evropských struktur, která nakonec vyústila v řešení jménem Evropská unie. Ztělesňujícím dokumentem celého projektu byla Smlouva o Evropské unii neboli Maastrichtská smlouva, podepsaná přesně před třiadvaceti lety.

O co šlo

Představme si tehdy nově vzniklou Evropskou unii jako jakousi střechu antického chrámu stojícího na třech pilířích.

První pilíř tvořila dosavadní Evropská společenství, tedy oblasti, ve kterých státy rozhodovaly na nadnárodním principu – tedy jako celek. Otázkami řešenými v rámci prvního pilíře byly například občanství, sociální politika nebo volný pohyb osob.

Druhý a třetí pilíř zahrnovaly po řadě společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a oblast justice a vnitřních záležitostí (od roku 1997 policejní a justiční spolupráce). V rámci těchto politik se rozhodovalo na mezivládním principu – jménem jednotlivých států.

Co se změnilo

Dosavadní orgány se potýkaly se zásadním problémem – nedostatkem legitimity. To se do určité míry optimalizovalo posílením pravomocí jediného přímo voleného orgánu, tedy Evropského parlamentu, který nově neměl mít pouze poradní, ale také rozhodovací funkci.

Maastrichtská smlouva rovněž zavedla institut unijního občanství. Každý občan členského státu se nově stal také občanem Evropské unie. Z občanství plynou různá práva, z nichž nejzásadnější je princip nediskriminace na základě příslušnosti k jinému členskému státu. Příloha Smlouvy, takzvaný Sociální protokol, pak měl významně zlepšit postavení zaměstnanců na společném trhu.

Maastrichtská kritéria

Každý stát, který chce vstoupit do eurozóny – tedy chce přijmout euro jako svoji národní měnu, musí splnit poměrně přísné podmínky, které rovněž byly formulovány při přijetí Maastrichtské smlouvy. Těmito takzvanými konvergenčními kritérii jsou:

  1. Cenová stabilita – daný stát nesmí překročit o více 1,5 % průměrnou roční inflaci tří zemí s nejnižší inflací v EU
  2. Stabilita devizového kurzu – tedy fixace dosavadní měny na euro
  3. Sloučení dlouhodobých úrokových sazeb – na podobném principu jako u inflace
  4. Podíl celkového veřejného dluhu – nesmí překročit 60 % HDP
  5. Deficit veřejného rozpočtu – nesmí překročit 3 % HDP

Česká republika v současné době nemá fixovaný devizový kurz ani úrokové sazby, ostatní kritéria však splňuje.

Dokument rovněž počítal s vytvořením společné měny eura a vznikem Evropské centrální banky od roku 1999. Jednotlivé členské státy měly postupně euro přijmout, výjimku si však v tomto ohledu vymínila Velká Británie, která na závazek odmítla přistoupit, a Dánsko, kde o opuštění dánské koruny má rozhodnout referendum.

Další vývoj

Maastricht byl jen prvním (i když velmi důležitým) krůčkem k Evropě se svým právním systémem, jak ji známe dnes.  Do dnešní doby bylo ovšem podepsáno několik neméně významných smluv, které změnily systém nastavený ratifikací smlouvy všemi státy v listopadu 1993.

Amsterodamská smlouva z roku 1997 a smlouva z Nice z roku 2001 modifikovaly některé pravomoci orgánů EU a některé záležitosti rozhodované mezivládně přesunuly do prvního pilíře.

Nejzásadnější ovšem bylo přijetí smlouvy Lisabonské, znamenající konec „pilířové“ struktury, další posílení Parlamentu a přesun dalších pravomocí na úroveň nadnárodní.  Ačkoliv Lisabonská smlouva byla přijata již v roce 2007, v platnost vstoupila až v prosinci roku 2009, kdy ji ratifikoval poslední členský stát. Není jistě bez zajímavosti, že tímto „rebelem“ byla Česká republika.

V současné době má Unie za sebou mnoho složitých integračních procesů. Ekonomická krize, která ji i celý svět zasáhla v minulých letech, znamenala asi zatím největší zkoušku fungování eurozóny od počátku její existence. Budoucnost Evropy má prozatím nejasné obrysy, klíčovou otázkou je zejména to, které státy mají být ještě přijaty k rozšíření „osmadvacítky“ a do jaké míry se má vůbec prohloubit integrace, aby nebyla narušena suverenita jednotlivých zemí nad únosnou mez.  Únor 1992 otevřel závoru na nejistou cestu, která, jak všichni doufáme, bude mít šťastný konec a neskončí ve slepé uličce jako mnohé jiné před ní.

Zdroj perexové fotografie: freedigitalphotos.net, Gualberto 107

Tomáš Stavrovský

Jsem studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a je mi 22 let. V Generaci 21 působím jako redaktor sekce Cestování a v Obraze. Píšu zejména o vlastních zážitcích z cest, čas od času připomínám některé historické osobnosti nebo se vyjadřuji k aktuálnímu dění.

Zanechte komentář