Josef Švéda: Pěšky do Říma? Dobrý nápad!

Cestování / 24.11.2012

Rozhovor s Josefem Švédou, studentem, který se s kamarádem vydal na pochod z Plzně do Říma.

Toto léto by bylo pro Josefa Švédu zajímavé samo o sobě. Vrátil se po ročním pobytu v Německu zpět do Česka a čekal ho nástup do posledního ročníku gymnázia. Přesto se rozhodl si své poslední středoškolské prázdniny ještě ozvláštnit. Společně se svým kamarádem Vojtěchem Bílým se vydali na pěší pochod z rodné Plzně do hlavního města Itálie.

Čí to byl nápad, vydat se na takovouhle pouť? Proč zrovna pěšky a proč zrovna do Říma?

Šli jsme dva. Každého to napadlo nezávisle na druhém. Mně to napadlo asi ve třinácti, kdy můj známý provedl tu samou cestu a vyprávěl nám o tom. Řekl jsem si: „To by mohl být dobrý nápad!“. Asi jsem se chtěl projít nebo zažít tu cestu. Jiný důvod to nemělo. Jednoduše jsem chtěl jít do Říma. Proč nějaký důvod? Určitě to žádný racionální nemělo. Řím jsem volil kvůli jeho kulturní podstatě. Je to Věčné město přeplněné vzkazy našich předků. No ale jaké jiné město? Jaké město má na to, aby tam někdo šel pěšky? (smích)

A hlavně jde o to dobrodružství, kdy dáváte Fortuně sebe všanc.

Takže jsi Vojtu nemusel přemlouvat, aby šel s tebou?

Ne, vůbec. Oba jsme chtěli udělat něco „velkého“. Trochu byl problém s rozhodnutím, zda do Assisi, nebo do Říma, ale vzhledem k tomu, že z Assisi do Říma je to jen pět dní chůze a je tam možnost odletu do ČR, tak byl nakonec přijat Řím.

Pohled na Alpy

Cestou se klukům naskytly pěkné výhledy na Alpy. Zdroj: Josef Švéda

Jaký to byl pocit, když jste vyrazili? Přece jen je asi rozdíl vyjít ze dveří domu a jít do obchodu pro rohlíky a vyjít ze dveří s cílem dojít do Říma.

To jsou kecy, alespoň pro mě. Cestou jsem si tu dálku neuvědomoval. Myslíš tak na 4 dny dopředu a to je tvůj cíl. Realitu Říma jsem si uvědomil až tak dva dny předem.

Úplný začátek byl zvláštní. Člověk vůbec nevěděl. Konec byl taky nic neříkající. Prostě jsem tam došel. Hezká procházka (smích).

Měli jste tuhle procházku nějak naplánovanou, nebo jste trasu řešili až během cesty?

Měli jsme s sebou mapy hlavně Itálie – to bylo 1:200 000, Alpy jsme měli 1:150 000. V Německu nám dala jedna rodina mega dobrou mapu, se kterou jsme si vystačili od Německa až do Itálie. Ale v Německu, Rakousku (a díky Bohu, že to existuje taky v Čechách) jsme chodili do Infocenter a brali si tam mapy zadarmo. Čechy jsme jeli blind.

Nebolely tě nohy? A co puchýře, otlačená chodidla – netrápily tě po cestě?

No… Do Salzburgu to bylo náročnější vzhledem k fyzickým silám. Tam mi dokonce třikrát večer vrzala achilovka. Teda když se natahovala a stahovala (smích). Puchýře jsem moc neměl, ale co jsem měl, byly moc velké boty. Asi tak o dvě čísla… Řešil jsem to hadříkama a kapesníkama, v Salzburgu přišel upgrade – molitan.

Josef v horách

Chodilo se i v dešti. Zdroj: Josef Švéda

Systém jsem nakonec tak vymakal, že to bylo stejně pohodlné, jako normální bota, jen jsem je obouval průměrně 11, 6 minuty. Ale v tom je zahrnuto i mazání nohou, čímž se dostáváme asi k technice obsluhy nohou…

Povídej, jsem zvědavá.

Jednou za 2 až 2,5 hodiny jsme si mazali nohy vazelínou, aby se netvořily puchýře. To si myslím, že je klíč k úspěchu každého poutníka. Problém je pak jen v nakupování vazelíny, která má tak nechvalný věhlas. A když k vám přijdou dva naprosto špinaví a smradlaví týpci s krosnama, co chtěj vazelínu! No, nebyly to profesionální pohledy… Těch lékárníků…

Byl nějaký zážitek z cesty ještě víc nepříjemný, než nákup vazelíny?

Navlékání kraťasů třeba. Ale to bylo až tak poslední týden… To ti nějaký dobrák poskytl sprchu, no ale jak sis ráno navlékla cestovní kraťasy, byla jsi okamžitě mastná a smradlavá. Ale řekl bych, že každý muž si to náležitě užije (smích). Když teda přijme úděl způsobu života té socky. Můžeš se třeba válet, kde chceš, a je ti to jedno. Sedneš si na zem vedle vchodu do supermarketu a jsi šťastná (smích). Jinak ty kraťasy byly díky tomu vlastně naimpregnovaný – což jsme teda náležitě ozkoušeli.

Vojtěch před samoobsluhou

„Můžeš se třeba válet, kde chceš, a je ti to jedno.“ Na fotce Josefův spolucestovatel Vojtěch. Zdroj: Josef Švéda

Chodit v dešti asi nebylo moc příjemné. Měli jste nějaké zvláštní vybavení na cestu? Speciální oblečky, všelijaké podpůrné tabletky, trekové hole…?

Hustý, chodit v dešti je hustý. Teda alespoň na Šumavě. Tam jsme to nevychytali a nakonec jsme škrundali. Vyřešili jsme to pauzou a přechodem do Německa, kde samozřejmě nepršelo.

Škrundali? 

Škrundat, jako že tam máš tolik vody, že to dělá takový ty zvuky.

V Alpách jsme pak v těch největších lijácích nechodili, ale samozřejmě celý den se sedět nedá. Vysomrovali jsme v nějaké autodílně provázek a igeliťák, převázali jsme to přes boty, aby nám do nich nestékala voda.

Jinak jsme oba měli pláštěnku od Jureka, ale nemohla se nosit tak, jak se normální pončo nosí. Tu přední část jsem měl za krkem, aby tělo mohlo dýchat, a strany jsem si držel rukama. Pak to bylo fakt v pohodě a déšť vůbec nevadil.

Jak jste to vlastně dělali se spaním? Nocovali jste ve stanu?

Co tě bere! (smích)

Třikrát jsme nespali pod střechou, dvakrát v Čechách, pak v Německu… jinak fary a dobří lidé, co pomohli. Měli jsme celtu a dvakrát jsme spali v Heuhütte (přístřešek se senem, pozn. red.).

Josef v Římě

Josef v cíli cesty. Zdroj: Josef Švéda

A co v Římě? Tam jste před odletem domů strávili pár dní.

Spali jsme v Nepomucenu (papežská kolej pro české bohoslovce v Římě, pozn. red.). Řím je romantické město, žel jsme tam byli oba mužského pohlaví, tak jsme jen splakali nad výdělkem.

Plánujete na příští rok nějakou podobnou cestu?

Na příští rok si plánuju přípravu na vejšku, docela uvažuju o západním Německu. Ale do budoucna bych chtěl jet stopem na Blízký Východ.

Zdroj perexové fotografie: archiv Josefa Švédy

Barbora Švarcová

Barbora Švarcová

Najdete mě nejčastěji s knihou v ruce. Pokud nedržím knihu, snažím se držet tempo své rychlé chůze, protože neustále někam spěchám. Miluju hory v létě, na jaře i na podzim, jízdu na kole, pokud zrovna nemrzne. K přežití zimy mi pomáhají knížky a divadla.

Zanechte komentář