JJHC (4) (1)

Jak jsme hráli čáru: Totalita očima školáka

Film Kultura / 2.12.2014

Autor: Aneta Baierová

Vzpomínku na to, jak se v Čechách žilo, když se stály fronty na banány a džíny se kupovaly v Tuzexu, nám začátkem prosince nabídne film Jak jsme hráli čáru.

Jak jsme hráli čáru

drama/komedie

ČR, 2014, 102 min.

Režie: Juraj Nvota

Hrají: Richard Labuda, Libuše Šafránková, Milan Lasica, Ondřej Vetchý a další

Ve filmu se ocitáme v 60. letech minulého století, kdy se přece jen na chviličku Čechy uvolnily ze sevření Sovětského svazu, což však trvalo jen do roku 1968, kdy zemi ovládla normalizace a komunistická nadvláda se zuby nehty držela ještě dalších 20 let. Hlavní hrdina Petr vyrůstá s babičkou a dědou, protože jeho rodičům se podařilo emigrovat do Rakouska a od té doby se bez úspěchu snaží získat pro něj povolení, aby mohl odjet za nimi.

Péťa jako správný rošťák neustále vymýšlí různé způsoby, jak se za rodiči dostat, čímž přidělává vrásky na čele svým prarodičům a hlavně taky veliteli místních pohraničních strážců. Ve svém věku má však i zdaleka jiné starosti než rodiče za hranicemi. Například to, jak si poradit se znepřátelenou partou tzv. černogardistů, jak získat srdce spolužačky či jak zachránit slabšího kamaráda před šikanou. Nakonec se před ním otevře vytoužená cesta za hranice a za rodiči. Dokáže však Petr opustit spolužáky, prarodiče a hodit za hlavu všechna svá nezapomenutelná dobrodružství?

Malý Petr s babičkou a dědou Zdroj: CinemArt

Malý Petr s babičkou a dědou. Zdroj: CinemArt

Andílek s ďáblem v těle

Hlavní dětskou roli ve filmu ztvárnil Richard Labuda (vnuk Mariána Labudy), který přesně vystihuje představu dětského hrdiny s tváří andílka a duší čerta, kterému ale nechybí smysl pro spravedlnost; všechny své lumpárny provádí jen s těmi nejlepšími úmysly. Dalšími výraznými postavami filmu jsou Libuše Šafránková (Kouzla králů, Báječná léta pod psa, Popelka) v roli Petrovy babičky a Milan Lasica (Dědictví aneb Kurva se neříká, Obsluhoval jsem anglického krále) v roli dědečka. Roli přísného velitele pohraničářů si zahrál Ondřej Vetchý, jehož filmová historie je velice bohatá a patří dle mého názoru mezi nejlepší české herce současnosti (Colette, Pojedeme k moři, Příběh kmotra, Nevinnost).

Tenká hranice mezi hrou a skutečným nebezpečím Zdroj: CinemArt

Tenká hranice mezi hrou a skutečným nebezpečím. Zdroj: CinemArt

Navzdory lákavému tématu a zajímavému zpracování si kladu otázku, jestli nám film nabízí i něco nového a neokoukaného, nebo zda si československý režisér Juraj Nvota (Pokoj v duši, Nedodržený slib) pouze vzal film Občanský průkaz, který natočil před čtyřmi lety, přidal do něj něco z Pelíšků a okořenil to špetkou Pupenda a Bylo nás pět. Stejně jako v Občanském průkazu, i v tomto filmu sice komunistický režim tvoří rámec příběhu, ústředním tématem však není jen život za hraniční čárou, ale především život malého školáka a jeho blízkých, který by se v jiném historickém kontextu sice vyvíjel jinak, první lásky, boj s učiteli a pomáhání slabším nebo v horším případě šikana však provází všechny žáky bez ohledu na dobu, režim či místo narození. Film tedy příjemným způsobem vykresluje duši dítěte i s jeho velkými sny, ideály a nadějemi.

Parta těch největších rošťáků Zdroj: CinemArt

Parta těch největších rošťáků. Zdroj: CinemArt

Příjemné zpestření zimních večerů

Film Jak jsme hráli čáru nabízí divákovi vzpomínku na to, jak se kdysi žilo v Čechách za dob nadvlády Sovětského svazu, to vše očima dětí, které chápou spravedlnost jako absolutní a pro něž žádná hraniční zeď není dost vysoká na to, aby se nedala přelézt. Přestože film nepřináší nic převratného a nového do české filmové historie, bude jistě příjemnou podívanou pro diváky různých věkových kategorií. Ti mladší se mohou přiučit něco o době, ve které žili jejich rodiče a prarodiče, ti starší zase mohou zavzpomínat na dobu, ve  které žili oni sami. Jak jsme hráli čáru bude jistě příjemným zpestřením sychravých prosincových večerů.

Zdroj perexové fotografie: CinemArt

Aneta Baierová

Zanechte komentář



Vaše názory